Slavnost v Pohádce máje

V neděli 5. května 2013 se konala v Ostrovačicích oslava 150. výročí narození Viléma Mrštíka. Nejprve byla odhalena pamětní deska Viléma Mrštíka na domě čp. 16. Následovalo vystoupení dětí z Ostrovačic, Veverských Knínic, Bystrce a Žebětína na ulici Helenčina. Po celou dobu byl otevřen památník Pohádky máje a kostel sv. Jana Křtitele a sv. Václava.

Vilém Mrštík

Vilém Mrštík se narodil 14. května 1863. V Ostrovačicích žil v letech 1869 – 1875. Byl to významný český spisovatel, dramatik, překladatel a literární kritik. Spolu se svým bratrem Aloisem (* 14.10.1861, † 24.02.1925) vytvořil několik slavných literárních děl. Vilém Mrštík zemřel 2. března 1912. V Ostrovačicích se nachází pamětní deska Viléma Mrštíka a Památník Pohádky máje.

Pohádka máje

Snad nejvíce proslavil Ostrovačice spisovatel Vilém Mrštík svým románem „Pohádka máje“. Impresionistický román pojednává o lásce mezi studentem Richardem, synovcem místního faráře, a Helenkou, mladičkou dcerou hajného na Podkomorské myslivně. Román je příběhem o souznění mladé lásky a přírody, ústící v útěk před měšťáctví do přírody. Je částečně autobiografií autora, protože sám Vilém Mrštík v něm vystupuje jako Ríša.

Fara a „Ríšův pokoj“

V románu „Pohádka máje“ je mnohokrát zmíněna ostrovačická fara. Román začíná těmito slovy:

Na začátku února r. 187* přijel z Brna do Ostrovačic hezký, mladý hoch, jménem Ríša. Jmenoval se vlastně Richard Gregor, ale od let nikde mu jinak neřekli než Ríša, Ríšo. Otec jeho býval v Ostrovačicích na hospodě, velebníček ostrovačické fary byl mu strýcem; ani ten mu jinak neříkal, než Ríšo. A jméno to mu už zůstalo.

V páté kapitole čteme o Ríšovi: V prvním patře fary měl vykázaný malý, starosvětský pokoj, o kterém se prozatím nedá nic více říci, než že měl dvě okna obrácená k západu s vyhlídkou na bílé zdi kostela, mezi okny pohovku, naproti pohovce dvéře a za dveřmi chodbu zděnou, vybílenou, čistou, ověšenou černými obrazy svatých. Řadou oken, které z korridoru vedly na dvůr, bylo vidět do zahrady a za zahradou na černavý pruh lesů, táhnoucích se vlnovitě k Veveří.

Ještě jeden úryvek ze sedmé kapitoly románu: Bylo přemlouvání, než si Helenka dala říci a vybrala se na ostrovačickou faru... Hned jak vešla, oči mohl na ní nechat. Jak světlý paprsek, růžový květ polí, svěží dech jara zapadla sem do pošmourných místností fary, kde kroky duněly jak v klášteře, kde chodby byly ověšeny černými obrazy svatých a milými rytinami českých měst: Boleslavi, Kutné Hory, Pardubic… Jako duch nesla se dlouhou síní v přízemí, od okna k oknu, hned ve světle zahrála bílými krajkami kloboučku, hned ve stínu zmizela po boku stařičkého svého otce. Jen šustot jejích sukní a Slabé skřípění lehce nastupujících střevíčků rušil přísnou atmosféru zamlklé fary. Nevýslovně milá vůně dívčího mládí nahrnula se do síně s ní. Jako když v zabedněném domě okna se otevrou, záclony se vyhrnou a světlo vejde oknem, zavane větřík, provanutý dechem zelených polí. — Vyšel jí vstříc, mlčky vyměnili spolu pozdravy, ale v tom už se ohlížela za sebe, kde je tatínek. A tatínek stál vedle ní. Když jí Ríša podával svou tvrdou dlaň, nevěděla hned, má-li ji přijmout nebo ji odmítnout, ale bála se nezdvořilosti a proto jako malý její Dúdú, když jej učila dávat pac, celá tělem nahnula se ku předu a s vysoka položila štíhlounkou svoji ručku na Ríšovu dlaň. Ale ne dříve, až teprve, když viděla, že mu ruku podal také její tatínek. Ríša stiskl jí prsty a snad by je byl i políbil, ale velebníček s rozevřenými pažemi spěchal jim už naproti. Měl černou čepičku na bílé hlavě, dlouhý, kněžský šat naplněný bříškem a od shora až dolů k zemi po celém těle táhnul se mu hustý řad černě pošitých knoflíčků. Než se Ríša nadál, zavřely se za ní dvéře, přelud zmizel a v chodbě jakoby se rázem setmělo.

Na fotografiích kromě pamětní desky vidíte „Ríšův pokoj“ na faře a pohled z pokoje na kostel.