Můj strýček P. Ladislav Vybíral

Velmi rádi otiskujeme hrst autentických vzpomínek na pátera Ladislava Vybírala, faráře ve Veverských Knínicích v 50. letech minulého století. Zaslal nám je jeho synovec Ing. Alois Vybíral a souhlasil s otištěním. Je z nich patrno kouzlo a síla osobnosti P. Ladislava, který si také podle vzpomínek mnoha knínických pamětníků dokázal tehdy svým milým, vstřícným a odhodlaným chováním podmanit celou farnost. 
Panu ing. A. Vybíralovi moc děkujeme!

Páteru Ladislavu Vybíralovi jsme neřekli jinak než strýček Ladislav, snad pro jeho laskavost, díky níž byl mezi svými synovci a neteřemi velmi oblíben. To ovšem platilo i pro všechny ostatní příslušníky celé naší rozvětvené rodiny.

Pocházel ze čtyř dětí. Když mu bylo čtrnáct let, zemřela jim maminka, tato skutečnost byla jistě pro něho i ostatní sourozence velmi bolestná. Snad proto měli k sobě až do konce života velmi blízko. Můj tatínek Alois byl nejmladší a zůstal na gruntě, bratr František byl středoškolský profesor, byť prakticky celý život pracoval kvůli své víře v dělnické profesi. Čtvrtým ze sourozenců byla jejich sestra Marie. Dodnes mám silný zážitek, když se v kostele v Olbramkostele strýček Ladislav coby kněz i bratr při zádušní mši sv. loučil s mým tatínkem Aloisem, který zemřel v 52 letech.

Já osobně jsem měl k P. Ladislavovi od malička velmi vřelý poměr a prožil jsem s ním mnoho krásných chvil, plných diskuzí, především o prázdninách. Bylo to v severních Čechách v Libouchci. V té době neměl státní souhlas, ale bohoslužby sloužil tajně. Aby se uživil, pracoval jako kovář v místní dílně. Následovala Krásná Lípa, rok osmašedesát. Léta mého studia na gymnáziu a posléze na vysoké škole. Doba normalizace, doba hledání a nalézaní. Tehdy se strýček stal velmi důležitým pilířem pro můj vztah k Bohu.

Po Krásné Lípě byl přeložen do Rumburku, kde jistý čas působil jako děkan. Posléze byl přeložen do Raspenavy. K severním Čechám si vytvořil krásný vztah. Opravoval tam kostely a snažil se zachránit, co se dalo. Navázal zde řadu přátelství se zajímavými lidmi, jako byl např. prof. Vyskočil či hudební skladatel Ilja Hurník, oba z Prahy. Jeho oblíbeným básníkem z mládí byl Otokar Březina.

Už z domova hovořil plynně německy, což se mu v severním pohraničí velmi hodilo. Žilo tam ještě mnoho občanů německé národnosti, a proto jim mohl kázat v jejich rodném jazyce. Navštěvovali ho lidé z Německa, především východního, ale mnozí měli kontakty na občany SRN a Rakouska. Odtud si nechával tajně posílat německy psanou literaturu, hlavně s duchovní tématikou. Vzpomínám, že šlo m. j. o knihy kardinála Josefa Ratzingera, pozdějšího Svatého otce Benedikta XVI. I přes stále fungující železnou oponu byl tak dobře informován o dění ve svobodném světě. Tímto způsobem se mu do rukou dostávaly i materiály z II. vatikánského koncilu, jehož mnohými ustanoveními se řídil, aniž by čekal na pokyny „shora“. V jeho tehdejší farnosti, jistě jako jedné z prvních v Čechách, byl oltář obrácen tak, aby kněz mohl sloužit mši sv. čelem k věřícím.

Co se týče samotného strýčkova odchodu do severních Čech, důvod přesně neznám. Strýček říkával, že mu za působení v Knínicích hrozilo uvěznění, ale protože tam byl velmi oblíbený, byl by problém ho zatknout. Proto jej přeložili do severních Čech. V té době měl také nějaký spor s tehdejším brněnským (snad?) kapitulním vikářem P. Frantou.

Ale ve svém prvním působišti dlouho nepobyl. Už po třech dnech si pro něho přišli na pole, když pomáhal o žních, a právě ukládal snopy na fůře. Alespoň tak se mi vrylo do paměti vyprávění strýčka o jeho zatčení. O vězení ovšem hovořil velmi nerad. Vím jen, že byl na Mírově, že se tam naučil kouřit, a taky tam míval velký hlad. Jednou, když jsem ještě jako malý kluk v neděli dopoledne naříkal, že mám hrozný hlad, tak mě poučoval, že to není hlad, ale pouze chuť. Velký hlad poznal v kriminále, kde vězni často hladem žvýkali slámu ze strožoků. Zůstal zásadový a ani po návratu z vězení nevstoupil do státem organizovaného sdružení kněží Pacem in Terris.

Rád se vracel do Žerůtek u Znojma, svého rodiště, pomáhal při žních, a s námi kluky hrál fotbal. Vždy jsme se těšili, až přijede. Mnohdy jsme však byli zklamáni zprávou, že to nepůjde.

Poslední chvíle svého života strávil ve svém milovaném rodišti, unaven a vyčerpán, s podlomeným zdravím. Na 1. máje 1986 odpoledne byl na návštěvě u nás v Plenkovicích a choval naši roční dceru Martinu na klíně. Zpíval jí a bylo vidět, že je šťasten. Náhle však zbledl a chytil se za hrudník. Věděl jsem, že je zle. Běžel jsem k sousedům, kteří měli pevnou linku, a volal záchranku. Verdikt lékařů zněl - těžký infarkt. Následovala léčba, ale jeho návrat mezi nás byl jen krátkodobou záležitostí. Dne 28. září při cestě z kostela upadl na chodníku a již nevstal. Odešel na věčnost. Strýčkovu smrt jsem nesl těžce, ale v pevné naději, že se opět jednou setkáme. Poslední rozloučení proběhlo ve farním kostele v Olbramkostele, kam tak často v mládí chodíval a ministroval. Je tam uložen na hřbitově, hned vedle mých rodičů.

Ing. Alois Vybíral