Osudová data

Rok 1945. 28. září slavnostní mše sv. ke cti sv. Václava s díkůvzdáním za konec války.

Rok 1948. 28. září všední pracovní den, ve školách se učilo. Toho dne dopoledne mi odešla moje maminka na věčnost. Ještě před svítáním ji P. Benedikt Malý vybavil všemi svátostmi na tuto cestu a já s ním odešel do kostela, abych mu ministroval při ranní mši sv. Po návratu z kostela mi stačila maminka ještě  požehnat křížkem na čele a tiše usnula. Šel jsem do školy. Vyučovalo se rozpačitě s pocitem zrušeného svátečního dne. Pan učitel Neužil, který byl naším třídním, mne na pokyn P. Benedikta vyzval, abych nesetrval do konce vyučování, ale šel domů. Co se tam mezitím událo, mi zvěstoval zvuk umíráčku, který se cestou rozezněl. Křížkem na čelo a modlitbičkou jsem se doma s maminkou rozloučil. Bylo mi dvanáct let.

Ukončil jsem základní školu, konzervatoř a zbýval mi poslední rok studia na JAMU. Dvaasedmdesátiletý profesor, skladatel Vilém Petrželka. který mne do té doby učil, musel odejít do důchodu. Škola si vyžádala posudek z mého bydliště. Můj nový profesor, skladatel Theodor Schaeffer mi však před nástupem oznámil, že MNV z Ostrovačic napsal vedení školy, že pro svoje ideologické zaměření a orientaci na vysokou školu socialistického státu nepatřím. Vedení JAMU rozhodlo, že musím akademii ihned, bez dokončení opustit. Profesor Schaeffer byl vcelku hodný člověk, ale velmi bázlivý a rozhodnutí respektoval. Řekl mi však, abych za ním, ještě než začne školní rok, přišel.

Když jsem se den předtím procházel po ulicích Brna, upozornil mne jeden ze spolužáků na telegrafickou zprávu v deníku ROVNOST. Byl již večer, ale přesto se mi podařilo ještě jeden výtisk zmíněného deníku sehnat a zmíněnou zprávu najít. Stálo v ní: „Studenti a posluchači leningradské konzervatoře vyslechli 28. září s velkým zájmem několik preludií pro klavír a sonátu pro varhany, jejímž autorem je posluchač JAMU v Brně Z. Pololáník. Koncert uspořádala Vědecká studentská společnost leningradské konzervatoře. Předseda společnosti, mladý skladatel Sergej Slonimskij prohlásil, že Pololáníkova sonáta pro varhany podmaňuje novým vnímáním světa, jemným lyrickým tónem a originalitou hudební řeči.“ (Rovnost 29. září 1960).

Druhý den jsem se dostavil k profesoru Schaeffrovi na JAMU. Začal se mne vyptávat na skladby vytvořené během minulých let a začal si je zapisovat spolu  s údaji o jejich koncertních provedeních.  Byl zřejmě překvapen oznámením a hlavně článkem oznamujícím koncert, který odezněl před několika hodinami v Leningradě (nynějším Petrohradě). I hodnocení odtud převážilo ta, která pod dojmem posudku z Ostrovačic se začala na JAMU pohotově objevovat a šířit. Leč pan profesor již na ně nedbal a jelikož těch článků pro svůj dobrý záměr potřeboval více, vyzval mne, abych s ním ihned navštívil samotnou redakci Rovnosti, kde již na vrátnici i v kanceláři mne představoval jako svého žáka, jemuž už  nic nehrozí k dokončení studia. Začal jsem psát svou 1. symfonii.

Po několika měsících však se zdálo, že se moje situace opět zvrátí. Zabránilo tomu však pozvání, které mi přišlo z leningradské konzervatoře k její návštěvě, besedě o své tvorbě a ukázkách svých dalších skladeb. Nic nezmohly snahy z ostrovačického MNV. které vyprovokovaly zákaz k návštěvě SSSR, který mi přišel z Ministerstva vnitra, podepsaný samotným ministrem R. Barákem. Cesta se uskutečnila, a to nejen do Leningradu, ale i do Moskvy. Zájem o mou tvorbu se zvýšil. Došlo k dalším provedení i pozváním, k osobním přátelstvím s vynikajícími umělci až k provedení mé Sinfonietty orchestrem Leningradské filharmonie na dvou zahajovacích koncertech ve velkém sloupovém sále filharmonie (pro 2000 posluchačů) pod taktovkou  věhlasného Arvida Jansonse ve světové premiéře.

Dalším překážkám, které se tu a tam objevovaly, jsem již vůbec nevěnoval sebemenší pozornost. „Kdo Boha má za pevný hrad, ten nemusí se zlého bát“. Hrával jsem dál a stále v kostele u nás i v celém okolí, kam jsem byl zván bez ohledu na mínění, rady, upozornění, výstrahy, varování a hrozby s vědomím, že Bůh o nás o všech ví a může ochránit kdykoliv kohokoliv a před kýmkoliv.

Tři pro mne tak významná data svátku sv. Václava z roku 1945, 1948 a 1960 však mají od té doby pokračování. Sice ne již tak osudová, ale 28. září se každoročně někde objeví nějaké překvapení, o kterém se dovídám. Někdy předem, někdy se zpožděním. Většinou je to provedení mých skladeb, a to nejen u nás, ale i na místech velmi vzdálených, naprosto nečekaně a bez mé iniciativy. Začíná se pozoruhodně připomínat i datum smrti tatínkovy.

Je mnoho věcí mezi Nebem a Zemí, které zcela nemůžeme poznat, ale když se ztišíme a v duchu promítneme různé svoje životní situace, dostaneme se často k jejich objasnění. O co jsem Boha prosil, jsem ještě ve znásobené míře obdržel, a to jen za svou důvěru v Něho a s podporou těch, kdo jsou v Jeho blízkosti.