Vzpomínka na naši maminku aneb jak se doma pekl chléb

Maminka zadělávala chleba ve velké dřevěné díži, byl to obřad.

Nalila do ní trochu vlažné vody – udělala zákvas.

Do vykvašeného nalila vody, kolik bylo třeba. Přidala správný počet hrstí soli a kmínu. Sítem přisívala žitnou mouku, míchala. Když bylo těsto hustší, zavolala tatínka. Sama pak přidržoval díž u země, aby se neotáčela. Tatínek chodil důstojně kolem s dlouhou dřevěnou kopistí. Míchal. Pracoval tak dlouho, až bylo těsto správně tuhé a vypracované. Nato maminka přikryla díž dekou, aby těsto pěkně nakynulo.

Druhý den vstávala časně ráno, aby v mouce na velikém vále vyvalovala bochník za bochníkem. Bývaly to kusy! Těsto stále kynulo – než udělala bochník, díž byla zase plná. Bochníky pak kynuly na slaměných ošatkách. Každý bochník dostal značku, aby pekař poznal, komu chleba patří. Ty naše měly tři kolečka, vtisklá hrnkem.

Ještě před snídaní se dílo vezlo k pekaři. Muselo tam být v pravý čas, dřív než pec vychladne a vsadí do ní rohlíky.

Upečený chléb se pak slavně vezl domů na trakači, na slaměnkách sedělo aspoň pět bochníků a jedna velká veka. Všechno ještě teplé, voňavé.

První bochník se snědl ještě před obědem. Na ochutnání. To nejprv se musel chléb nožem pokřižovat – odprosit – chléb náš vezdejší. Pak se smělo zakrojit do kúrky.

Jindřich Pachta, z knihy Dar (nakladatelství Lynx Brno, 2004) – vše v ní je o chlebu