Radostné Vánoce 2013

Jak je jen možné napsat dnes článek k Vánocům bez toho, abych moralizoval, poučoval, či nostalgicky vzpomínal na dětství, bílý sníh, načinčaný stromeček, vánočního kapra, cukroví, dárečky ... Vždyť kam až lidské oko dohlédne, co ucho uslyší a srdce ucítí, všude kolem jen samé tristní zprávy: tajfun na Filipínách s tisíci mrtvými, miliony bez příbytků, jmění a práce, stovky uprchlíků dennodenně na bárkách mezi Afrikou a Evropou, migrace národů kvůli práci a „lepšímu“ životu, (už ani ne kvůli blahobytu, protože ten se pomalu ale jistě vytrácí i z takových států, které ještě donedávna patřily mezi bašty vysněného ráje na zemi), finanční a hospodářská krize bez světélka na konci tunelu, drastický narůst nezaměstnaných a bezdomovců, krize politických stran napříč celou Evropou, vzrůst radikálního extremismu, xenofobie, absence autorit, totální pomíchání hodnot, dezorientace. Snad ještě nikdy nebylo na zeměkouli tolik chaosu, jako právě teď. Zem ale taky nikdy nehostila na svém korábu plující vesmírem tolik lidstva jako dnes. Lidí, kteří chtějí žit, jíst, bydlet, pracovat, milovat a hlavně být milováni ...

Nemám recept a nemám snad ani, co bych vůbec měl říct. Vždyť i já sám jsem uprostřed tohoto marastu.  „Vánoce“ zde, ve městě, ve kterém žiji, ve Vídni, začaly už v polovině listopadu, když se všude na ulicích a v obchodech rozsvítila vánoční výzdoba, obchodníci otevřeli stánky s punčem, svařeným vínem a perníky, postavily se mamutí jedle či smrky... a to ještě ani zdaleka nezačal advent, ten začíná letos první prosincovou neděli.

Advent? Co je to vlastně? Na ulici potkávám zrovna dnes, když se chystám psát tyto řádky, jednoho přítele – vídeňského řeholního kněze. Dnes mu je již sedmdesát let, kdysi dlouhá léta působil i jako učitel náboženství. Říká mi: „Do výuky jsem se vždy nějakým způsobem snažil zapojit žáky, a tak jsem vždy, když přišel advent, tato předvánoční doba, napsal na tabuli slovo advent a pak jsem vybídl studenty, aby po krátkém zvážení přicházeli k tabuli a každý, kdo bude chtít, napsal k tomu slovu to, co s ním asociuje. „Již tenkrát“ – učit přestal před dvaceti lety – „psali studenti na tabuli vše možné, jen ne to, co bych tak rád viděl. Již tenkrát“ – říká mi –„jsem si uvědomil, jak diametrální rozdíl je mezi tím, co si pod tímto slovem, ale taky pod Vánocemi představuje církev, a co si představuje svět – společnost, ve které žijeme. A dnes, vůbec si nedělám iluze, je ta diskrepance určitě mnohem větší.“ Pokouším se tomu knězi cosi namítat a říkám mu, že i za těmito adventními nabídkami, za celou tou výzdobou a dárky a snaze mít co nejhezčí Vánoce se možná skrývá ta pravěká touha člověka po míru, radosti a taky po lásce. Namítám, že člověk je tvor, který neustále potřebuje symboly, znaky a že to všechno, co se v této části světa děje, nemusí být až tak špatné. „Ano“ – odpovídá mi. „Máš částečně pravdu. Život sám o sobě je mnohdy velice tvrdý a všichni potřebujeme nějaká světélka naděje, světélka radosti, světélka ukazující na krásnější svět. Ale to je málo. To není podstata Vánoc“. Loučíme se, aniž bychom tuto otázku zodpověděli. Ve mně samotném vyvolala naopak celý řetěz dalších otázek. Co vlastně jsou Vánoce?

Vybavuje se mi rozhovor s jedním starým americkým knězem, kterého jsem letos navštívil během své cesty po ostrově Molokai. Jak známo, na tomto ostrově ještě donedávna žili malomocní. Dnes zde žije již jenom necelá desítka těchto lidí. Páter Bill sem přišel teprve nedávno dožít svůj život. Předtím působil jako misionář mezi malomocnými v Indii. Dvacet pět posledních let života dnes již slavné Matky Terezy byl jejím nejdůvěrnějším přítelem a spolupracovníkem. Ano – právě z tohoto důvodu jsem ho i já letos na Molokai vyhledal, aby mi něco o této velké ženě pověděl. Řekl toho hodně, ale z toho co mne ten den nejvíce oslovilo, byla tato skutečnost: Matka Tereza navštěvovala jednou za týden jedno vzdálené leprosarium, kde byli ležící, těžce nemocní lidé. Páter Bill šel vždy s ní. Pomáhal nést Matce Tereze těžký pytel s léky, které dostávala jako milodary od různých společností a dárců z celého světa. Nechala se vždy odborně poučit, na co které léky jsou, a pak je rozdávala pacientům. Jednou bylo léků málo a Matka Tereza se rozhodla počkat, odložit cestu až na další týden, když budou mít víc léků. Zdálo se jí zbytečné tam teď chodit. Když přišli další týden do leprosaria, všichni se jí okamžitě ptali, proč minulý týden nepřišla. Odpověděla jim, že neměla dost léků. „Ale my jsme se na Vás přesto tak velice těšili“ – zněla přímo sborová odpověď. Přesto, že jim nemohla pomoci profesionálně prostřednictvím léků, přesto byla její přítomnost žádaná. Lidé toužili po jejím slovu, po jejím hlasu, po její ruce, po jejím pohlazení, po jejím úsměvu, po jejích slzách, hlavně však po její lásce. Když páter Bill tento kratičký příběh, jeden z mnohých, které mi tehdy řekl, dopověděl, na chvíli se odmlčel, zavřel oči, jako by se znovu vracel do dálky a do minulosti k těm lidem, jako by se i on sám znovu vracel k Matce Tereze, která kdysi i jemu tak učarovala a tak ho nadchla...

Když si na tuto událost vzpomínám, tak se mi spontánně vybavují slova evangelia, která se čtou v kostelech vždy na Vánoce: „V hluboké noci a za tmy zazářilo na obloze světlo“ – tím světlem bylo narození Ježíše Krista. Toho člověka, který tak, jako nikdo před ním a nikdo po něm, v žádném náboženství, ve filozofickém či politickém systému už vůbec ne, se neidentifikoval s trpícími, nuznými, vyhoštěnými, chudými, jako právě on. „Co jste udělali jednomu z těchto nejmenších, to jste mně udělali“. „Byl jsem hladový a dali jste mi jíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a dali jste mi nocleh, byl jsem nahý a dali jste mi oděv, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.“ (Mt 25, 35-36, 40) A když se mi tato slova vybavují, zalévá mne obrovská radost! Ano, toto je poselství Vánoc. Tehdy, vždy i dnes! Ježíš přišel do temnot tehdejší doby, ale rodí se dennodenně i do temnot dnešního světa. Rodí se všude tam, kde láska a dobro vítězí nad zlem a nepravostí, tam, kde beznaděj překypuje jako pára z kotle, kde mravy a zákony zpustly natolik, až se staly krutostí, tam, kde korupce, okrádaní jiných, faleš a podvod již natolik ovládly společnost, že každý, kdo ještě chce žít čestně, poctivě a důstojně, je deprimován a vnitřně ochrnut, že se už-už dusí. Ano – dnes a denně – přesto, že mnozí jeho jméno neznají a nevyslovují, se stal Ježíš symbolem boje proti bezútěšnosti, beznaději, útlaku, bezpráví a všude tam, kde lidé trpí pod jařmem těchto neřestí, tam trpí i on...

Temnota. Jaký je to odstrašující pojem, fenomén, fakt. Noc. Co všechno zlého právě ona v sobě skrývá. Ale není snad noc také tím, v čem se rodí den, ranní světlo, životní energie? Není snad temnota duše tou hroznou prázdnotou, která tak jako temná zem pak dává život semenu, dává život něčemu, co by jinak nevzešlo? Není snad strach – ať již z čehokoli – také počátkem radosti? Vždyť nebýt všech těchto pochmurností – dokázali bychom se rozpomenout a začít toužit po něčem zcela jiném, podstatně radostnějším?

Každý z nás potřebuje tyto světlé momenty. Každý z nás je hledá všude možně. Je to legitimní, protože všichni, každý jeden z nás, jsme jiné, různé, neopakovatelné bytosti.  Jsme však zároveň bytosti toužící po lásce. Kéž toto poselství – poselství naděje, poselství světélka, poselství lásky přispěchá k Vám všem v době Vánoc.

Radostné Vánoce!

Peter Žaloudek, Vídeň 27. listopadu 2013, původně určeno pro krajanský časopis v USA