Jubilejní zastavení u tatínkova hrobu

Ve dvou loňských číslech FZ Ořík jsme si připomínali osobnost knínického faráře z let 1948 – 1950 P. Ladislava Vybírala. V čísle 16 to bylo při příležitosti jeho nedožitých 90. narozenin, v čísle 17 byla otištěna osobní vzpomínka jeho synovce ing. Aloise Vybírala.

Nyní máme možnost nahlédnout do atmosféry panující v rodině P. Ladislava v době jeho mládí a dospívání, která jistě ovlivnila jeho rozhodnutí stát se knězem. Konkrétní prožívání katolické víry v 1. polovině minulého století je obsahem vzpomínky na jeho tatínka, který v létech 1919 – 1947 hospodařil jako rolník v Žerůtkách u Znojma. Před třiatřiceti lety ji napsal František, starší bratr otce Ladislava, ke 100. výročí tatínkova narození. V obecnějším pohledu je možné ji chápat jako svědectví o tradičně žité víře na moravském venkově té doby. Jiří Koch.

Na otázku, kdy se narodil, mi tatínek odpovídal někdy tuším, že 8., jindy 11. února 1881. Esenbáci mu do občanky napsali 17. Ale myslím, že nejsprávnější bude datum, které napsal p. farář Hanáček do oddacího listu, a to je 13. února 1881.

A tak se aspoň v duchu sejděme se svými rodinami v těchto dnech u jeho hrobu a při příležitosti jeho stých narozenin se zamysleme nad jeho odkazem a poděkujme mu za jeho práci, kterou z velké části obětoval nám.

Tatínek už mezi námi skoro třicet let není, ale v naší paměti a v našich představách je jeho osobnost ještě stále živá a svěží, zvlášť zážitky z našeho dětství a mládí se nám zachovaly s překvapujícími podrobnostmi:

Ano, tatínku, vzpomínám si, jak jste mne ponejprv – mohly mi být tehdy asi čtyři roky – vedl přes „véhon“ do Olbramkostela do kostela. A když jsme přišli ke kostelu, posílal jste mne, abych šel za ostatními kluky dopředu ke „krédo“. Ale já jsem se Vás držel a šel jsem stále s Vámi. Stál jsem tam potom vedle Vás u druhé lavice od zadu na evangelní straně. A když jste mne pak znovu posílal dopředu, chytil jsem se Vás za ruku a zůstal u Vás, u Vás jsem byl nejjistější, u Vás mi bylo nejlíp.

A potom jsme chodívali do kostela častěji, někdy přes „véhon“ a po silnici, někdy „vokolo mléna“, někdy s maminkou, později s klukama. Chodit s tatínkem, to se na „velkýho kluka“ už neslušelo. Až mnohem později (potom) zase. To už jsem měl školy za sebou a „páni“ nás, protože jsme se drželi toho, čemu jste nás s maminkou naučili, honili z místa na místo. Pak, když jsem přijel někdy na návštěvu, jsme zase šli spolu přes „véhon“ do kostela. Véhon už rozorali, ale ta cesta tam pořád ještě někde je, tu neodstranili a odstranit nemohou.

Někdy jsme si vykládali, někdy, zabráni každý do svých myšlenek a starostí, jsme šli vedle sebe mlčky. Vy jste více vzpomínal, mé myšlenky se zabývaly více přítomností a budoucností.

Přemýšlel jsem třeba o tom, co vede ty lidi, kteří jdou s námi právě přes Véhon, ale hlavně „stréce“ a „chaso“ k tomu, že se v neděli ráno oholí, nakrémují si střevíce a oblečou sváteční šaty a jdou do kostela. Jaká je jejich víra? Co tvoří obsah jejich vědomí, jaké jsou jejich představy a city pokud se týče náboženství, konkrétně, jaká je např. jejich víra v přítomnost Pána Ježíše v Nejsvětější svátosti? Věří vůbec něčemu? A jestliže ano, jaký základ má jejich víra, mají ji nějak rozumově, filozoficky nebo teologicky podloženou? S čím jdou tam a s čím se vracejí domů?

Možná, že před třiceti nebo čtyřiceti lety to byly nebo (kdyby se tím zabývali páni nahoře) měly být otázky velice aktuální a leccos mohlo dnes vypadat jinak, ale metody, kterými jsem se tehdy pokoušel řešit problematiku náboženského života „žerotskýho stréca“, nebo kdybychom to chtěli vyjádřit trochu učeněji a obecněji – moravského sedláka nebo zemědělce – byly zcela pochybné.

Ale brzy potom jsem měl, tatínku, možnost poznat, jaká je Vaše víra. Byl jste už těžce nemocen a my jsme tušili, že už tu s námi dlouho nebudete. Když jste se dověděl, že přijel pan farář s Nejsvětější svátostí, zesláblý dlouhou nemocí a zmučený velkými bolestmi, jste se dožadoval toho, abychom Vám pomohli z postele, abyste mohl jít Pánu Ježíši naproti a na kolenou mu poděkovat za to, že za Vámi přišel.

Ano, taková byla Vaše víra: pravá svatá římskokatolická víra. A taková byla Vaše výchovná metoda: osobní příklad. Jedna minuta Vašeho života nám pro náš život dovedla dát víc než tisíc stránek ze Sumy sv. Tomáše nebo hodinové kázání o „skutečné přítomnosti Pána Ježíše pod způsobou chleba“. Slova z paměti dříve nebo později vypadnou, ale skutek se nezapomene nikdy.

Ale Vaše víra byla i vírou mariánskou. Škoda, že se mi nepodařilo od Vás zachytit, která poutní místa jste navštívil a Vaše dojmy z nich. Nejmilejší Vám byly asi Mašůvky a Mariazell. A když se do Mariazell chodit nemohlo, chodil jste na pouť do Mašůvek a když i to začali znemožňovat anebo Vám jedna pouť za rok nestačila, připevnil jste si mariánský obrázek na Vaší milé „Mlíčovský“ na kmen akátu. A když už maminka nebyla a my jsme měli jiné zájmy a starosti, chodíval jste v neděli odpoledne nebo ve svátek na „dostaveníčko“ za Pannou Marií na Mlíčovskou. A když jste tam potom pracoval nebo oral, a když už Vaše síly ochabovaly, nebo když jste cítil, že si koně potřebují odpočinout, postavil jste je do chládku a sedl si k Panně Marii a ta Vás těšila a sílila. Dnes už není po Vaší Mlíčovské ani po akátech ani stopy. Ale já vždy když jedu vlakem kolem, se dívám z okna a vidím Mlíčovskou tak, jak bývala za Vás a s Vámi. Jinak si ji ani představit nedovedu.

Za Váš život, za život s Vámi a za příklad, který jste nám svým životem dal, vám dnes, milý tatínku, líbám Vaši upracovanou ruku, a vkládám do tohoto políbení všechnu vděčnost svého srdce. Jak nám to bývalo někdy těžké, když jsme Vám ji přicházeli nesměle a se sklopenýma očima políbit a poprosit Vás, abyste „mně odpustil, čím jsem Vám ublížil“.

S pocitem vděčnosti, prosáklým prudkou bolestí v srdci, do níž jen slabě pronikal paprsek naděje, jsme ji potom líbali – už zchladlou a ovinutou růžencem a svírající křížek.

Bolest se časem zahojila, pocit vděčnosti zůstává, naděje sílí. Tím více, čím nám přibývá let. A přibývá a sílí nový pocit – pocit potřeby Vaší pomoci. Naděje není totiž jistota. Má na sobě jakýsi stín obavy a strachu. Nejsme tu sami. Jsou tu s námi ti, kteří neměli možnost žít s Vámi, ba i ti, kteří ani neměli možnost Vás poznat. A o ty jde především. Nesmíme připustit, aby se nechali oloupit o Váš odkaz, aby promrhali Vaše dědictví – eucharistickou a mariánskou víru.

Jistě Vám záleží na tom, abychom se s Vámi a s maminkou a Aloisem jednou setkali nejen my, kteří tu z Vašich dětí ještě zůstáváme, ale i naši drazí a naše děti a jejich děti – Vaši vnuci a pravnuci. Pro ně Vaše ruce již pracovat nemohou, ať se s námi tedy za ně modlí, aby se nedali ani zlákat, ani svést, ani zastrašit, aby zradili Vaši a naši pravou svatou římskokatolickou víru. Aby měli vždy na paměti, že mají-li ji, mají vše, ztratí-li ji, ztrácejí také vše. 

Autoři článků: