Red Bull

Povím vám příběh. Neskutečný. Vypadá jako pohádka. Bohužel ale i bohudík je pravdivý, záleží na tom, z jakého úhlu se na něho podíváme.

Na naši kliniku, kde denně ozařujeme kolem 60 lidí s rakovinou a která je pro mě místem setkávání s mnoha lidskými osudy, nyní chodí také jeden osmdesátiletý pán. První, čím upoutal mou pozornost, byl ručník, který si s sebou přinesl, aby si na něj během terapie mohl lehnout. Byly na něm egyptské hieroglyfy, pyramidy, papyry, portréty faraonů. Stal se mi záminkou k navázání kontaktu, abych se vyhnul alespoň na chvíli diskusi o chorobách, rakovině a ozařování. Vyslovil jsem obdiv nad tím netypickým ručníkem a zeptal se pána, jestli ho má z Egypta. „Ano,“ zněla stručná odpověď.

Dál už nic neřekl, a tak jsem podnikl další pokus o navázání kontaktu a zeptal jsem se, jestli ho má z dovolené, kterou v Egyptě prožil. Řekl, že když kdysi před 20 lety odešel do penze, opravdu v Egyptě dovolenou prožil, ale že tam od té doby cestuje pravidelně jednou měsíčně, a to z jiných důvodů. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem to dobře pochopil, a tak jsem znovu nabral odvahu a zeptal se, jestli tam má někoho blízkého nebo snad nějakou práci. Odpověděl: „No, dnes už tam pár blízkých lidí mám, ale ani nevím, jsou-li ty moje návštěvy pracovní, nebo ne.“

To už mě ten tajuplný pán opravdu zajímal. Jen jsem si nebyl jistý, je-li vhodné a taktní pokračovat v tom mém „výslechu“, a tak jsem se raději začal plně věnovat své práci.  Pak jsme se rozloučili.  Moje pracovní činnost má však mimo jiné i tu výhodu, že mi umožňuje během oněch několika dlouhých týdnů, které ozařovací terapie vyžaduje, navázat s pacienty hlubší kontakt a pokračovat v „načatých“ diskusích.  Bylo tomu tak i v případě zmíněného pána.  Každý den, kdy jsme se sešli, se z nás stávali stále bližší partneři. V těch chvílích jsem si nepřipadal jako terapeut, a ani on se necítil jako pacient. Dozvěděl jsem se mnoho zajímavého z jeho života, co mě nenechalo lhostejným, co si nemohu nechat jen pro sebe. Musím se podělit o svůj obdiv, který ve mně tento člověk vyvolal.

„Víte, když jsme před těmi lety přijeli do Egypta na dovolenou, abychom si prohlédli pyramidy, Údolí králů a další památky, projížděli jsme také různá města a vesnice; všude jsme viděli stovky malých dětí, které se jen tak potulovaly a živořily na ulicích.  Nikdo se jim nevěnoval, říká se jim tam ´děti ulice´. Ty výjevy byly tak silné, že totálně přebily obraz pyramid a dávné mocné říše. Když jsem to srovnal s tím, co všechno jsme dávali my našim třem dětem (dnes má nejstarší 56 let), jen aby mohly vyrůstat v dobrých podmínkách, nemohl jsem spát.

Po návratu do Vídně jsem se začal zajímat o to, jak by se dalo těm ubohým egyptským dětem pomoci. Dozvěděl jsem se o různých projektech katolické charity, která tomu věnuje značné finanční prostředky, posílá tam lidi a buduje v Egyptě domovy, jesle a školky. Uvědomil jsem si, že něco takového chci od nynějška konat i já: přispívat finančně, a zároveň dělat také něco konkrétního, když jsem stále ještě zdravý, mám dost energie a život mě baví. Jenže jak to zařídit? Když jsem se zeptal v jedné charitní pobočce v Salzburgu, někdo mi tam tehdy pověděl o začínajícím projektu pana Dietera Matteschitze, jednoho z nejbohatších lidí v Rakousku.“

Pro ty, kteří jméno tohoto rakouského podnikatele ještě neznají, je zde stručná charakteristika: Pan Matteschitz se stal miliardářem tak, že vymyslel nápoj Red Bull, což je něco na způsob Coca-Coly. Tento „energii dobíjející“ nápoj se dnes prodává ve velkém množství po celém světě. Pan Matteschitz pak začal část svých zisků investovat do různých sportovních činností. Nejznámější jsou jeho sponzorské dary pro automobilový klub Formule 1 Red Bull, za který jezdí i čtyřnásobný mistr světa Sebastian Vettel, akrobatickou letku Red Bull, fotbalové a jiné sportovní kluby. A protože jde vesměs o úspěšné aktivity, investice se mnohonásobně na jeho konto vracejí a přinášejí nové zisky. O tom, kam všude pan Matteschitz investuje, se lze dočíst na internetové stránce. A také o tom, že v roce 2012 věnoval rekordní částku 70 milionů eur na charitativní účely. Není tam ale napsáno nic o tom, že už víc než 20 let kompletně financuje také jeden projekt v Egyptě – vyhledávání dětí v městských ulicích, o které nikdo z místních dospělých nemá zájem, organizování domovů, ve kterých mohou bydlet, dostávat jídlo, kde je jim umožněno studium.

A právě tuto práci koná onen pacient, jako jeden z mnoha.  Už 20 let financuje pan Matteschitz jeho pravidelné lety a všechny náklady spojené s prací v Egyptě, kde každý měsíc stráví dva týdny.

Když jsem vyslovil svoje překvapení nad tím, co všechno pan Matteschitz koná, můj „egyptský“ pacient mi řekl: „Nedokážete si ani představit, kolik dobrého už pan Matteschitz pro ty ubohé děti udělal.“

Když jsme spolu hovořili o projektu, na němž už tolik let pracuje, pověděl mi: „ Jsem nesmírně vděčný Pánu Bohu za to, že mi umožnil věnovat se této činnosti, při níž jsem zažil tolik nádherných chvil.“ A po krátké odmlce, jako by zvažoval, jestli má ještě něco dodat, vyprávěl tento příběh: „Hned když jsem začal do Egypta létat, našel jsem v kontejneru na odpadky malé nemluvně. Živé, ale strašlivě zanedbané. Pohled na to ubohé dítě byl tak hrozný a bolestný, že jsem ho neodevzdal do útulku, kam jsme takové děti nosili, ale spolu s manželkou jsme se rozhodli, že ho sami adoptujeme. Naše vlastní děti už byly v té době dospělé a my jsme cítili, že stále ještě máme sílu, abychom vychovali i toto malé, neplánované stvořeníčko. Teď jsme šťastní, že ho máme. Je to náš čtvrtý, adoptivní syn, studuje ve Vídni medicínu a jsme na něho hrdí.“

Podle statistiky žije v Egyptě až milion dětí na ulici. Tento strašný, bolestný fenomén známe také v Evropě: v Rumunsku žijí na ulici statisíce lidí, a podobně je tomu v Moldávii, na Ukrajině, ale i jinde.

Peter Žaloudek, Vídeň, 31. května 2014