Řád a milosrdenství

Začátkem června jsem doprovázel po Moravě italského kněze z řehole kapucínů, svého přítele z doby společných studií teologie v osmdesátých letech v Římě. Naše přátelství trvá přes 30 let. Stalo se už pravidlem, že se jednou za rok vídáme – buď jsem já u něho v Římě, nebo on u mne ve Vídni. Letos zatoužil navštívit kapucíny v Brně a v Olomouci. V Čechách, resp. na Moravě, působí pár jeho bývalých studentů, které chtěl vidět. Stalo se. To, co jsme spolu prožili, bylo i pro mě velice zajímavou a poučnou zkušeností, jež ve mně následně vyvolala řadu otázek. (Mimo jiné koncelebroval taky s otcem Ludvíkem při mši svaté v Říčanech na Svatodušní svátky)

Po brněnském klášteře nás provázel jeden velice sympatický páter. Když mluvil o historii kláštera, pronesl kromě jiného i krásné myšlenky o tom, proč byli kapucíni v minulosti tak populární a oblíbenou řeholí. První kapucínský klášter v Brně byl zničen v době třicetileté války (1618–1648). Na zbudování druhého, nynějšího kláštera měl velkou zásluhu generál František baron Trenck, původem Ital (1711–1749), dobrodinec kapucínů, který je pohřben v hrobce pod klášterem. Byl to velice tvrdý chlap, vojevůdce rakouské monarchie. Svůj oddíl vojáků – pandurů vytvořil z trestanců a zločinců odsouzených na doživotí či na smrt. Měl obrovskou autoritu, s drsnými muži těžkého kalibru to uměl. Kapucíny si oblíbil v době, kdy sám upadl do nemilosti, byl uvězněn na Špilberku a tam viděl, jak milosrdně a s úctou se ke všem vězňům chovají, a zvláště k těm největším zločincům, jimiž každý pohrdal.

Kapucíni byli těm vězňům v něčem podobní – drsní sami k sobě, zvyklí na chudobu a bídu, nelítostné životní podmínky, nerozmazlení a nezhýčkaní pohodlím, majetkem a bohatstvím. Přitom však byli zapálení pro ideál dobra a lásky, kterému zasvětili celý svůj život. Možná právě proto je drsňáci a zločinci odsouzení na smrt brali vážně. Ta jejich milosrdná chlapskost Trenckovi imponovala natolik, že se ve svém brněnském vězení rozhodl nechat pro ně postavit na své náklady část velkého kláštera.

Klášter jako symbol, jako místo určující poslání, jako přítomnost čehosi dobrého a duchovního. Řád a milosrdenství. Disciplína a idea, respekt a oddanost zákonu. A pak milosrdenství. To všechno rezonuje v hloubi mého nitra. Jak jen to spolu souvisí? Nejsou snad symptomy dnešní doby spíše symptomy individualismu? Nejsme snad dennodenně svědky toho, jak se všude, kam jen oko pohlédne, hroutí instituce, budované po staletí, včetně rodiny, a jak vznikají nové formy soužití na této planetě?

“Musíš být někde zařazen, aby jiní věděli, kdo jsi,” slýchám často. “Musíš mít svůj vlastní portál, abys mohl publikovat a psát to, co ty chceš, a nenechal se neustále cenzurovat či korigovat jinými.” V novinách, v textu psaném někde na konci stránky drobnými písmeny, zase čtu o tom, že list neodpovídá za názory čtenářů, kteří reagují na články jeho autorů. Každá zaměstnavatelská organizace si dělá nárok na své zaměstnance: jak se mají chovat, jaké mají mít vzdělání, věk, jak dostanou zaplaceno. Ti, kteří se do představ zaměstnavatelů nehodí, práci jednoduše nedostanou.

Ano, tak nějak to v životě chodí. Každý se musíme nejdříve přizpůsobit, teprve pak si můžeme dovolit být sami sebou. A přesto – při této představě se ve mně všechno bouří. Vzpomínám si např. na mnohé konkrétní případy řeholníků, řeholnic i kněží (mimo jiné také z řehole kapucínů) jak bezcitně a nemilosrdně se vůči nim zachovali jejich spolubratři a taky církevní společenství v okamžiku, když se rozhodli oženit se, či vdát se. Odsoudili je jako zrádce, jako ty, kteří podlehli hříchu, slabosti, zlu, kteří jednoduše selhali, natrvalo s nimi přerušili kontakt. Řád – instituce – církev – organizace – podnik by nemohl fungovat, kdyby nebyla ona svoboda, ono milosrdenství, typické pro toho kterého jedince, jemu vlastní. Jakási symbióza. To potřebné, důležité, a přece někdy otrocké, svazující, nesvobodné. Kolik již bylo v dějinách těch, kteří se vymykali jakýmkoliv řádům! Někdy byly jejich osudy smutné, jindy krásné, inspirující, lidstvo je za ně vděčné. Koneckonců – jakým řádům své doby poklonkoval Ježíš? Proč skončil na kříži? Jak je mi dobře známo, nejvyšším řádem pro něho bylo plnit vůli Boží. Žít podle svého vlastního svědomí. A přesto narazil u všech představitelů tehdejší náboženské elity. Byl solitér, šel svou vlastní cestou.

Individualismus je mnohými označován za jeden z nejvýraznějších rysů naší doby. V negativním smyslu. Není individualismus ale také něco, za co bychom měli být vděční, co by nás mělo vést k zamyšlení, srovnávání, uvažování, sebereflexi, sebekorektuře? Kolik je kolem nás lidí, kteří řeknou, že nečtou žádné noviny, protože si chtějí ponechat svobodu svého myšlení, svého vidění světa, utvoření názoru!

Tolik nových otázek vyplývajících jedna z druhé. Nezodpovězených a zdánlivě snad i zbytečných. Řád a milosrdenství. Jedno i druhé je důležité. Ale až budu jednou umírat, chci poprosit Boha jen o jedno – o milosrdenství. O milosrdenství  pro mne, o milosrdenství pro nás pro všechny a o milosrdenství v nás...

Peter Žaloudek, Vídeň, konec června 2014