Ještě k tradiční mši sv. u Helenčiny studánky

Jak většina z nás ví, podnět k této akci dala naše drahá paní starostka z Veverských Knínic – Jaroslava Čertková. Zemřela před pěti lety, mše u studánky se už nedožila. Věřím, že se za akci v nebi přimlouvá.

Ve středu 23. července jsem dostala od jednoho bratra z naší komunity tento povzbudivý email. Cituji: „Potřebuje Bůh modlitbu?

Otřepaná námitka: „Může moje modlitba v Bohu něco změnit, může ho přinutit, aby chtěl něco, co dřív nechtěl?" Tato námitka nám pomáhá, abychom se přenesli do pravé, nesrovnatelně vyšší perspektivy. Samozřejmě, že v Bohu nic nezměním. Ale když se modlím, stávám se živým a pravým nástrojem, který Bůh chtěl od věčnosti pro tuto chvíli a který přesně v tom okamžiku uskutečňuje to, co má být podle vůle Boží účinkem mé modlitby. A jestliže Bůh chce mou modlitbu a chce, aby vyústila v tento plod, jak by neměla být účinná a jak bych si neměl být jist jejím výsledkem? „Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kdo ho prosí" (Mt 7,11). Sám Bůh přece dává první podnět k mé modlitbě a ve skrytu mě má k tomu, abych prosil, hledal a klepal!

My jsme přidruženi k Božímu dílu, protože jsme Boží děti. Proto má naše modlitba úroveň a důstojnost příčiny. Bůh rozhodl, že k některým účinkům dojde jen modlitbou jeho dětí. Jako orání je jednou z příčin sklizně, tak i modlitba je jednou z příčin sklizně Boží. My žebráci se stáváme Božími spolupracovníky.

Tato jistota je založena na Bohu, který má vždycky prvenství v každé činnosti a je vždycky účinný. To nás má naplnit vírou, silou a apoštolskou horlivostí. „Dostanete všechno, zač budete v modlitbě prosit s vírou" (Mt 21,22). Máme si osvojit tento návyk: Nikdy nevstaneme od modlitby, dokud nebudeme o tomhle pevně přesvědčeni a dokud neproneseme Ježíšova slova: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš ..." (Jan 11,41.42). Jak by tomu mohlo být jinak, když on dal podnět k mé prosbě?" (Převzato z knihy: Jacques Loew, Jako by viděl neviditelného, KNA 1997)

Při četbě mailu si vybavuji včerejší odpoledne. Kolem patnácté hodiny se u nás obloha temně zatáhla, kolem jen bouřilo. Mám z okna daleký výhled a tak pozoruji, jak se od Medlánek, Soběšic i Maloměřic žene na Brno liják. V 15.30 volám otci Ludvíkovi, jak to vidí, zda počítá s mokrou variantou podvečerní mše sv. u studánky.   On pravil. Já vůbec nevím. Ani jsem nad mokrou variantou nepřemýšlel. Teď už to nemohu změnit. Děcka z farního tábora už jsou na cestě a co ostatní?  Prosím Tě, modleme se.

Právě ke mně přijely tři sestry z Hodonína pro starý počítač a tak říkám. Holky pojďme se napřed modlit za ochránění toho místa.  Povzbudila jsem i ostatní své bystrcké pasažérky do auta.

Jak víte, prožili jsme krásnou mši sv., za účasti mnoha poutníků + 30 dětí z farního tábora. P. Ludvík jako vždy svým radostným projevem, věřím, že zapálil všechna přítomná srdce.

Dle svědectví ostatních, v okolních obcích se přehnal přívalový déšť. Nás minul. I o takové maličkosti se náš Pán stará. Bohu díky.