Vteřiny, které rozhodují

Všichni známe momenty, kdy se zničehonic stane něco, co jsme vůbec neplánovali, nečekali, netušili. Momenty, které přicházejí jako blesk z čistého nebe, které mohou náš život naprosto změnit nebo jej dokonce ukončit.

V životě si můžeme naplánovat ledacos. Leccos máme pod kontrolou, či alespoň bychom pod kontrolou mít chtěli. Ale život sám nás učí, že všechno mít pod kontrolou nelze. Není umění žít tak, abychom se oněm událostem či situacím vyhnuli. Umění je přijmout je jako výzvu, jako instrument k dokonalejšímu „obdělávání” vlastního života.

Poslední zkušenost v tomto ohledu mám ze závěru svého nedávného pobytu na havajském ostrově Molokai. Protože i tentokrát jsem do kolonie malomocných sestoupil přes hory, čekala mě při návratu zpět cesta směrem vzhůru, z níž jsem měl vzhledem ke svému narůstajícímu věku a ne zcela uspokojivému zdravotnímu stavu nemalé obavy.

Kolonie malomocných zde byla zřízena v roce 1865 hlavně proto, že z ní nebylo úniku. Toto místo bylo přirozeným způsobem, činností vulkánu, zformováno před mnoha tisíci lety. Podle geologů jde o samé dno kráteru. Jednu stranu kráteru tvoří velice strmá stěna, zatímco jeho druhý půloblouk se kdysi zřítil do oceánu. Zůstala zde víceméně vodorovná plocha o rozloze zhruba patnácti kilometrů čtverečných, téměř neustále omývaná bouřlivými vlnami oceánu.

Zachovaná strana někdejšího kráteru byla dlouho naprosto neschůdná. K malomocným, které sem přiváželi velkými parníky, tak nikdo z pevniny neměl přístup. Stezku v téměř 700 metrů vysoké stěně zde vysekali teprve začátkem 20. století. Stoupá pozvolna jedním směrem, aby po prudké zatáčce pokračovala nahoru směrem opačným. Celý úsek je dlouhý asi 6 kilometrů a má 26 zatáček. V některých místech vede stezka těsně po okraji strmé stěny, pád dolů by skončil katastrofálně. Někde je porost houštin a stromů, někde jen holá skála, někde zase docela pohodlný chodník.

Výstup jsem začal před východem slunce, ještě za tmy, abych měl dostatečnou časovou rezervu na odpočinek a stihl letadlo z Molokai do Honolulu. Kolem sedmé hodiny ráno jsem byl už skoro nahoře, pod vrcholem hory s lesem a loukami, kde je stezka velice úzká, takže se tu dva lidi jen tak nevyhnou, zvláště po silném dešti, kdy je terén rozmáčený a kluzký. Vychutnával jsem oslnivé paprsky vycházejícího slunce, které se nekompromisně prodíraly hustými porosty stromů a keřů a zrcadlily se téměř k oslepnutí na vlnách oceánu v hloubce pode mnou. Tichou chůzi mi zpříjemňovali probouzející se ptáci všeho druhu svým ranním koncertem, jako mohutný orchestr nejrůznějších nástrojů v úžasném chorálu harmonie a krásy. Dokonalost sama. Nikdy před tím jsem tu nic podobného nezažil, takhle na hranici noci a dne jsem se tu ocitl poprvé. 

Náhle, jako blesk z jasného nebe, se přede mnou objevil jelen. Obrovskou rychlostí se řítil přímo na mě. Byl to druh jelena, či spíše daňka, kterého sem kdysi importovali z Indie, říkají mu zde deer. Kromě člověka tu nemá žádného přirozeného nepřítele, takže je v mnoha havajských lokalitách při zdejším nedostatku myslivců beznadějně přemnožen. Na stezce se teď objevil zcela nečekaně a tak bleskurychle, že jsem nebyl schopen vůbec nic udělat. V němém šoku jsem zůstal jako zkoprnělý stát, srdce se mi snad zastavilo a krev ztuhla, a jen jsem čekal, co se stane. To nejhorší…

Náhle, už jen jeden jediný krok přede mnou daněk uskočil doleva, tam kde jsem viděl propastnou hloubku a oceán. Nemohl jinak, protože vpravo se tyčila strmá skalní stěna. Měl jen dvě možnosti. Nabrat mě plnou parou, nebo skočit do propasti. Skočil dolů. S němým úžasem jsem pozoroval, jak rychle mizí v hloubce, naráží na skály a zapadá do porostů, až jsem ho ztratil z dohledu. Než jsem se mohl trochu vzpamatovat, spatřil jsem, jak se po stezce proti mně řítí obrovskou rychlostí velký pes. Pitbull. Okamžitě mi došlo, že je daňkovi v patách, ale vůbec jsem netušil, co udělá, jestli se náhodou nestanu jeho obětí já. Pes kolem profrčel, jako bych tam vůbec nebyl, a běžel dál jako šílenec po stezce dolů.

Pochopil jsem, že někde nahoře pes daňka vyplašil a zahnal ho až sem, na tuto stezku. Vím, že v takhle nepřístupných strminách žijí jen kamzíci, ne jeleni nebo daňci. Na Molokai ještě i divoké kozy, občas jsem tu nějaké zahlédl.

Když jsem se konečně dal zase do pohybu a probíral v hlavě, co jsem to právě zažil, potkal jsem myslivce, domorodého. Zeptal se mě, jestli jsem neviděl jeho psa. Dokázal jsem jen souhlasně odvětit, že viděl. Potvrdil mi, jak toho daňka někde nahoře vyplašil, víc jsme už spolu nemluvili.

Od této události uplynulo pár dnů, a já se jí stále nemohu v myšlenkách zbavit. Když jsem byl na Molokai před léty, doprovázel mne po skalnatém pobřeží poblíž Kalaupapy jeden místní člověk, a tehdy jsme na skalách našli mrtvého daňka. Byl dokonce ještě teplý a chudák celý dolámaný. Po mé otázce, jak se tam ten daněk dostal, ukázal domorodec rukou na tu strmou stěnu nad námi a vysvětlil, že se tam nahoře muselo něco udát, daněk spadl dolů a zabil se…

Daněk na Molokai mi zachránil život, svůj však přitom ztratil. Možná si řeknete: bylo to jenom zvíře. Ale já vím, že díky tomuto zvířeti jsem ještě naživu. To zvíře mi v boji o záchranu svého vlastního života darovalo můj život. To je strašně silné a zavazující. Na to nemohu říci a udělat nic jiného, než děkovat tomuto zvířeti a děkovat také Bohu.

Teologové se občas zamýšlejí nad tím, jestli existuje zvířecí nebe. Někdo se možná nad takovým myšlením usměje. Jak bych si v tomto okamžiku přál, aby nebe pro zvířata opravdu existovalo, a jak rád bych tam toho daňka jednou chtěl potkat!