Geny, prostředí, svoboda duše a milost Boží

Mgr. Marek Orko Vácha je katolický kněz, nar. 1966 v Brně. Na Přírodovědecké fakultě MU v Brně vystudoval molekulární biologii a genetiku, teologii studoval v Olomouci a v Bruselu. V letech 1997 a 2000 se účastnil dvou výprav do Antarktidy, v roce 2002 žil šest měsíců v trapistickém klášteře Sept-Fons ve Francii. Donedávna učil na biskupském gymnáziu v Brně biologii a náboženství.

Pracuje jako přednosta Ústavu etiky na III. lékařské fakultě UK v Praze. Je vikářem studentské farnosti u Nejsvětějšího Salvátora v Praze (kde jako farář působí Mons. Tomáš Halík). Je také administrátorem ŘK farnosti Lechovice u Znojma v Brněnské diecézi.

Napsal řadu knih - Tančící skály, Šestá cesta, Návrat ke Stromu života, Poslední země, Místo, na němž stojíš, je posvátná země, Probouzení, Modlitba argentinských nocí, Kéž bych pod hvězdami dobře odtančil svůj tanec, Loď.

Orko (zkratka z „Orlí oko“) je přezdívka, kterou začal používat jako skaut.

Zhruba před deseti lety zavítal několikrát do Veverských Knínic, aby při nedělních mších zastupoval nepřítomného pana faráře Mons. B. Provazníka. Bylo to shodou okolností v době, kdy probíhala generální oprava kostela a mše sv. se konaly v zasedací místnosti OÚ.

Geny, prostředí, svoboda duše a milost Boží nejsou čtyři hráči, kteří hrají proti sobě: vše pochází od Boha, a možná proto, aby tato základní pravda byla zřejmá, začíná Písmo svaté větou, že Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (Gn 1,1).

Tedy geny, prostředí, svoboda a Boží milost. O svobodě člověka, o tom, jak se proplétá s Boží milostí, a o tom, že člověk může být povolán k nějakému úkolu často ještě před svým narozením, mluví Písmo svaté a po něm mnozí světci a teologové výslovně. Moderní biologie dodává pozadí genů a prostředí, které nás formuje. Jsme utvořeni z neživé hmoty, která podléhá jako jakýkoliv jiný kus hmoty fyzikálním zákonům, a přesto touto hmotou umíme pohybovat, jsme jí a skrze ni se projevuje náš druh. V této perspektivě se prastarý biblický obraz, ve kterém Hospodin uhnětl člověka z prachu země a vdechl do něj dech života, stává překvapivě moderním.

Krása člověka je v jeho jedinečnosti. Člověk jako jediný nám známý tvor je nádherná slitina tělesna a duchovna. Ano, sestáváme ze stejných prvků Mendělejevovy soustavy jako celý vesmír, všechny atomy uhlíku našeho těla byly kdysi hvězdami a pak rostlinami, mnoho genů a proteinů svého těla sdílíme s motýly, stromy a ptáky; ve všech buňkách svého těla jsme osídleni spřátelenými bakteriemi. Jsme jedné krve s celým životem na Zemi. Podobně jako příroda i my odrážíme Boží krásu – ovšem stejně tak je naše mysl tažena k Bohu, přemýšlíme o svobodě, tvoříme umění a píšeme ikony, v kontemplativních klášterech se modlí za svět rozjímavá srdce mnichů, z nás vznikla Fuga d-moll, vatikánský chrám, gregoriánský chorál, Píseň písní a Óda na radost; objevujeme a máme radost z poznání, umíme dávat a nečekat nazpátek, bojujeme s pokušeními, a pro lásku umíme zapřít sami sebe nebo zemřít, odpouštět a milovat, jsme pokorní ve své velikosti – a velcí, žijeme-li v pokoře; umíme oslavovat, radujeme se, když se ve světě děje dobro, a jsme smutní, když se děje zlo. Jsme podobni andělům. Jsme nejkrásnější setkání tělesna a duchovna. Skrze hmotné vidíme duchovní a duch se odráží v našich tělech.

Jako lidé věřící v Boha můžeme myslet na Marii a na Ježíšovo narození, na spojení duchovního a tělesného, a samozřejmě na Krista samotného, o němž vyznáváme, že je pravý Bůh a pravý člověk. Svatý Atanáš říká, že Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem. 

Marek Orko Vácha, úryvek z knihy „Šestá cesta“