Dvacet pět let z pohledu bývalého emigranta

Tu dobu si velice dobře pamatuji a dodnes na ni s nostalgií vzpomínám. Když jsem v roce 1983 emigroval do Rakouska, bylo to z důvodu náboženské nesvobody a rovněž proto, že jsem chtěl oficiálním způsobem studovat teologii a stát se knězem. V komunistickém Československu jsem se o to pokoušel, byl jsem dokonce v semináři, ale po dvou letech jsem byl z fakulty na zásah STB vyhozen. Nezbývalo mi než připravovat se na kněžskou dráhu tajně, jako člen tehdejší Skryté církve, v níž byly – rovněž tajně – vysvěceny stovky kněží a desítky biskupů. Jenomže pro STB už jsem zůstal nepohodlnou, zcela jistě neustále sledovanou osobou, a bylo tedy jen otázkou času, kdy zasáhne znova. Kněžství jsem tehdy přikládal zásadní význam, po ničem jiném jsem tak netoužil a  všechno ostatní jsem této touze podřídil. Kněžský ideál byl pro mne natolik posvátný, že jsem se raději nechal vyhodit z fakulty, než abych se stal kolaborantem. Když pak moji tehdejší představení (tajní) rozhodli, že pro mne bude lepší i z důvodu bezpečnosti emigrovat, vzal jsem jejich rozhodnutí  za sobě vlastní,  a v odevzdanosti do vůle a pomoci Boží jsem odjel za hranice. Téměř okamžitě jsem obdržel politický azyl v Rakousku a mohl jsem oficiálně vstoupit do řehole kapucínů. (Musím říci, že Rakousko hodně pomáhalo disidentům jak z politicky, tak nábožensky orientovaných skupin. Na pomoci těmto lidem měli prioritní zájem téměř všichni rakouští politici napříč všemi stranami. V deníku Die Presse z 1. listopadu t. r. je na str. 4 rozhovor s bývalým rakouským kancléřem Franzem Vranitzkym, který po letech odkrývá veřejnosti některá fakta ze svého života i z života jiných politiků – mj. i to, jak důležité bylo pro ně oficiálně pronásledovaným lidem z komunistického Československa při útěku do Rakouska pomáhat. I já přiznávám, že jsem byl takovou privilegovanou osobou a politický azyl jsem obdržel ihned. Jako duchovní, který se snažil pomáhat uprchlíkům,  jsem brzy zjistil, že to vůbec není samozřejmost: téměř denně jsem pak potkával československé uprchlíky, kteří na azyl čekali měsíce, ba celé roky.)

Studium teologie jsem úspěšně zakončil v Římě a jako kněze mě pak nejvyšší představení poslali pracovat do Vídně. Rakouští kapucíni trpěli nedostatkem řeholníků a kněží, a já jsem právě ve Vídni mohl být v kontaktu jak s emigranty pocházejícími z Československa, tak i s lidmi z tehdejší skryté církve. 

Ten rok 1989 zůstane mým osudovým rokem až do smrti ze dvou důvodů:

Jako kněz kapucínského řádu v prvním vídeňském okrese jsem dennodenně seděl jak přikovaný u rakouského rozhlasu, stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, a přímo jsem hltal informace, co všechno se dalo do pohybu: Gorbačovova perestrojka, rozpad sovětského impéria, pád berlínské zdi, útěk tisíců východních Němců přes Maďarsko do Rakouska, manifestace v Praze, zvonění klíči, projevy Václava Havla, vystoupení Karla Kryla, pád komunismu, Havel prezidentem. Vnímal jsem to jako neuvěřitelné příběhy z pohádek. Při odchodu z ČSSR jsem byl srozuměn s tím, že se už nikdy do republiky nevrátím. Ani ve snu by mě nenapadlo, že komunismus za šest let skončí.  Někde uvnitř své bytosti jsem sice doufal a snad i věřil, že komunismus jednou padne, ale kdyby mi někdo řekl, že to bude už za šest let, vysmál bych se mu do očí. Příliš hmatatelně jsem zažíval ve vlastní rodině i sám na sobě, jak tvrdou a mocnou rukou estébácko-komunistický systém vládne. Měl pod kontrolou vše. Snad nejdokonaleji to vyjádřil německý film Das Leben der anderen (Životy těch druhých, v roce 2007 dostal Oskara za nejlepší zahraniční film), který pravdivě vypráví o tom, jak měla Stasi, organizace východoněmeckých estébáků, pod kontrolou životy svých spoluobčanů až do morku kostí. Věděli o nich úplně všechno. Systém se neuměl udržet při moci jinak než špiclováním, naháněním strachu, pronásledováním a omezováním veškerých svobod člověka.

V uších mi dodnes rezonují výslechy u estébáků, které jsem musel prodělat, než mne vyhodili z teologické fakulty. Slyším ty úšklebky vyšetřujících: „Víme o vás všechno, i kdybyste nám teď neřekl nic.“ A na důkaz, že opravdu všechno vědí, spustili přednášku o tom, co všechno se zrovna v naší rodině odehrává. O mých sourozencích a rodičích hovořili tak, jako by i oni sami byli členy naší rodiny, a mluvili i o mých bývalých spolužácích z gymnázia, o učitelích, kamarádech. Ani ve snu by mě nenapadlo, co všechno se dá ze života lidí vyšťárat. Až  jsem se divil, že když toho tolik vědí, co vlastně ještě po mně chtějí. Chtěli – nic víc a nic méně – spolupráci. Abych byl jedním z těch donašečů, díky nimž mohli tak dlouho a krutě vládnout!

Když jsem pak definitivně republiku opustil, bylo mi 25 let. Čtvrtstoletí. Je to věk, ve kterém by snad již měl být člověk dospělý. Vím, že já jsem tenkrát dospělý byl, a to také díky estébácky pokřiveným lidem. Možná bych měl, dokud mi ještě paměť funguje, některé události sepsat. Od nejútlejšího dětství jsem byl černou ovcí. Kdysi na základní škole mě šikanovali učitelé za to, že jsem odmítl nosit červený pionýrský šátek. Pamatuji si, že i mé rodiče to tenkrát zaskočilo. Nečekali, že budu tak neoblomný, ale vůbec mi to nevyvraceli. Když viděli, že pionýrem být nechci, šli za učiteli a rázně je žádali, aby mě nechali na pokoji a do Pionýra nenutili. O několik let později, stále ještě na základní škole, mě zase šikanovali za to, že jsem se přihlásil na hodiny náboženství. Matka šla za ředitelem školy, že je to i vůle rodičů, abych na náboženství chodil. Ředitel ve zlosti matku zamkl v místnosti klíčem, dokud si to nerozmyslí a nepřestane trvat na svém. Když matka dlouho nešla domů, dostavil se do školy i můj otec, aby zjistil proč. Ředitel začal vyhrožovat i jemu, ale otec spustil křik, že když matku okamžitě nepustí, půjde si stěžovat na policii, a ředitel nakonec ustoupil. Dodnes mi v mysli zůstal obraz otřesené, plačící matky, která se pak nezmohla ani na slovo.

Už ani nevím, jak se podařilo, že jsem se dostal na gymnázium. Děti z nekonformních rodin se bez protekce nemohly dostat ani na střední, ani na vysoké školy. Ačkoliv jsem měl velice dobré známky, pořád mi bylo předhazováno, že jako jediný ze třídy nejsem členem Socialistického svazu mládeže. Když mě třídní před všemi spolužáky požádala, abych popsal důvody, proč do SSM nechci, řekl jsem: „Jsem věřící člověk a být křesťanem je pro mě to nejdůležitější. Nemohu být členem něčeho, co je produktem komunistů.“ Třídní, docela sympatická a statečná žena, sice věřící nebyla, ale jenom díky ní jsem byl připuštěn k maturitě, protože jiní by mě za takové názory ze školy zřejmě vyhodili.

Mohl bych pokračovat ještě velice dlouho, jak se bývalý režim na celé mé rodině podepsal. Ale o to teď nejde. O mnohem horších zločinech komunismu dnes již lidé díkybohu mnohé vědí. Chci říci jen jedno: Režim se držel u moci jen proto, že hrstce lidí posluhovali tisíce jiných, bezejmenných tím, že mlčeli nebo tiše přitakávali, jen aby sami neměli problémy. Tento zkorumpovaný a lidské charaktery korumpující režim již skončil, je tomu už 25 let. Pocity radosti a vděčnosti při oslavě tohoto výročí se ve mně mísí s pocity rozhořčení, smutku, ba dokonce deziluze. Kolik jen lidí po změně režimu převléklo kabáty. Kolik bývalých komunistů bylo a stále je u moci. Kolik hulvátů a lhářů na Slovensku i v Čechách ještě dlouhá léta po pádu komunismu tyto národy reprezentovalo – za všechny vzpomeňme třeba bývalého slovenského předsedu vlády Vladimíra Mečiara, nebo dnes Miloše Zemana, prezidenta České republiky. Vyšli z řad komunistů a kromě toho, že dovedou mluvit (já tomu říkám žvanit) tak jak věje vítr a plášť, neumějí vůbec nic. Dělají ostudu sami sobě, ale – a to je smutné – také celému národu. Jenže kdyby ten národ byl solidnější a ne tak zkorumpovaný, ptám se, volil by takové lidi za své vládce? Právě z tohoto fenoménu jsem smutný!

Vždy jsem si nesmírně vážil Karla Kryla. Díky politické elitě, která v něm viděla jen rebela, upadl do nemilosti a musel se z veřejného života stáhnout. Teď mu prezident Zeman, ten člověk bez studu a pokory, uděluje státní vyznamenání. Možná je dobře, že Karel Kryl už nežije. Jsem si totiž jistý, že ze Zemanových rukou by takové ocenění nepřijal. Možná je dobře, že se toho nedožil. Je ale strašná škoda, že právě on a jemu podobní patří dnes do kategorie těch lidí, které bible charakterizuje slovy: Žádný prorok není doma ve své vlasti.

Franz Vranicky zakončil rozhovor s redaktorem Die Presse velice výstižně, když na otázku, jestli Michail Gorbačov sehrál důležitou roli při pádu komunismu, odpověděl: “Ano. Politicky to však musel tvrdě zaplatit. Celý svět ho dnes za to ctí a váží si ho, jen jeho vlastní národ ne.” Také toto je, žel, úděl proroků. Vážit si jich začnou teprve další generace, mnohdy až po desítkách či stovkách let. Není to jen problém Čechů a Slováků, ale i příslušníků jiných postkomunistických zemí. Většina z nich vidí příliš krátkozrace a těch, jichž by si měla vážit za to, že jim dobývali svobodu, si vůbec neváží. Věčně trvalé hodnoty jako je právo, svoboda, tolerance, respekt k člověku, slušnost či upřímnost jako by ztratily svůj význam, a namísto nich lidé uctívají právo mocnějšího, tolerují otroctví, ignorování práv menšin, neúctu k lidem jiného náboženství a smýšlení, mstivost, korupci, lhářství atd. Jsme svědky toho, jak v zemích někdejšího sovětského impéria vládnou Putinové, Lukašenkové, Orbanové či Zemanové.

Rok 1989 se stal zlomem v dějinách Československa. Otevřel cestu ke svobodě a prosperitě, jaká zde snad ještě nikdy nebyla. Ale kdyby mělo platit “kdyby”, byl by ten rok býval mohl být – a o tom jsem přesvědčen – rokem zlomovým mnohem více, a také mnohem více osvobozujícím.

Ten druhý důvod, proč je rok 1989 pro mne významný, má osobní ráz. V tomto roce jsem se totiž zamiloval. Jelikož katolický duchovní musí žít jen v celibátu, nezbylo mi, navzdory tomu, že jsem vždy chtěl být knězem, než se rozhodovat, jestli zůstanu v Řádu, nebo jestli se ožením. “Dvoukolejnost”, tak jak u mnoha kněží vždycky fungovala, jen se o ní veřejně nemluví, jsem kategoricky odmítl. Ale o tom snad někdy jindy.

Peter Žaloudek, Vídeň, listopad 2014