Z posledního rozloučení s panem Janem Strakoněm

Pohřeb pana Strakoně proběhl v knínickém kostele 2. října 2014. Za farníky a přátele se s ním rozloučil Jiří Koch. Zde zveřejňujeme tu část projevu, která popisuje vztah zemřelého k církvi, farnímu společenství a knínickému kostelu.

Doprovázíme na poslední cestě pana Jana Strakoně, váženého spoluobčana, pracovitého a poctivého člověka, významného člena našeho farního společenství. Zemřel náhle a nečekaně v úctyhodném věku téměř 90 let. Stalo se to během noci, po níž hned ráno se chtěl vydat na cestu do poutního místa Mariazell, aby tam před uctívanou soškou vzdal hold Panně Marii. Všemohoucí Bůh pozval místo toho svého věrného služebníka Jana na pouť, která, jak věříme, skončila přímo před samotnou Pannou Marií na nebesích.

Zde v kostele bych chtěl především zdůraznit, jak pan Strakon velice preferoval svou přináležitost ke katolické církvi. To je ovšem nešikovně řečeno, on tím spojením s církví Kristovou a s místním farním společenstvím žil po celý svůj život stejně samozřejmě a přirozeně jako člověk přirozeně zahání žízeň sklenicí vody. Nebo bych mohl opakovat to, co řekl přede mnou pan farář, a v případě pana Strakoně je to zcela pravdivé, že tento kostel byl jeho druhým domovem!

Nevynechal žádnou mši svatou, o každé neděli přicházel o půl hodiny dřív, aby se modlil a ostatním předříkával růženec. Chodil ke svátosti smíření a pravidelně a pokorně přijímal Tělo Páně. Jako lektor čítával před evangeliem z Písma, od farníků během mší vybíral milodary na potřeby farnosti. O velikonočních svátcích se podílel na svátečním přednesu pašijí. Řadu let se při mikulášských besídkách konaných v tomto prostoru oblékal do starých ornátů, aby dětem zpřítomnil osobnost sv. Mikuláše, patrona tohoto kostela. Bytostně rád zpíval, především mariánské písně, ať už to bylo v kostele, při poutích, při zájezdech autobusem.

Byl velkým ctitelem Panny Marie. Navštívil snad všechna známá poutní mariánská místa na Moravě, v Čechách a na Slovensku. V loňském roce se zúčastnil velké pouti po mariánských svatyních západní Evropy, během níž se poutníci dostali až k Atlantskému oceánu. Dvakrát navštívil Svatou zemi, speciálně Jeruzalém, aby viděl a dotekem svých nohou poznal místa, po nichž před dvěma tisíci lety chodíval během svého pozemského života náš Pán Ježíš Kristus.

Tato touha vycházela z víry, jež měla dva pevné pilíře, jeho víra byla eucharistická a mariánská. Pan Strakon dokazoval svou víru i hmatatelnými skutky, jak nás k tomu vybízí apoštol sv. Jakub. Jako elektrikář se podílel na opravě el. vedení v kostele, zapojil se do prací při generálních opravách kostela na konci minulého století, s už zemřelým p. Bohumilem Cardou zhotovili obložení dřevěných schodů na kůr. Mnoho let se staral o výzdobu kostela před vánočními svátky, byl dlouholetým stavitelem betléma.

Neúnavně se staral o prostranství okolo kostela, sekl trávu, stříhal růže, na podzim shraboval listí ze stromů, zametal chodník, v zimě odhrnoval sníh. Když mu s přibývajícím věkem sil ubývalo, přestal některé práce vykonávat, ale snažil se najít nástupce.

Odchod, zvlášť nenadálý, způsobí vždy smutek a bolest v srdcích pozůstalých. V případě pana Jana Strakoně truchlíme všichni, co jsme s ním byli v úzkém spolužití. Díky jeho otevřené a srdečné povaze a upřímnosti nám bude dlouho scházet.

Na druhé straně právě v jeho případě musíme být i v tomto okamžiku vděčni Bohu, že nám dal příležitost ho poznat, žít s ním a radovat se z jeho společnosti. Vzpomínejme na něho v dobrém, poslužme mu prosbou a vroucí modlitbou k Bohu, aby jeho vřelá víra došla naplnění v nebeském Jeruzalémě! 

Autoři článků: