Svatá Anežka Česká a sametová revoluce

V právě probíhajících listopadových dnech se v televizi a ostatních médiích vzpomíná na události, které u nás proběhly před čtvrt stoletím. Ten zájem je pochopitelný, protože tehdy se v naší zemi zhroutila totalitní moc, která si dělala ambice být tu „na věčné časy“. V kterémsi článku v Lidových novinách (rozhovor Jany Machalické s B. Rychlíkem, 13. 11.) jsem četl celkem jasnou, stručnou a výstižnou charakteristiku režimu, ve kterém jsme do té doby žili: „Byla to okupovaná země obehnaná ostnatým drátem, hlídaná samopalníky a psy, v područí starců z Kremlu, s všemocnou tajnou policií, cenzurou, v ústavě uzákoněnou vládou jedné strany, monopolem jediné vládní ideologie, kdy v obchodech nic nebylo a nic se nesmělo.“ Během necelých dvou měsíců jakoby zázrakem se vše změnilo a nastala svoboda.

Při tom se zaslouženě a s úctou vzpomínalo na odhodlané studenty, herce a především disidenty, kteří se v druhé polovině listopadu 1989 operativně chopili příležitosti, založili široké lidové hnutí – Občanské fórum - a povstali proti totalitě. Svým odhodláním, nadšením a euforií strhli téměř celý národ. Komunistická strana jakožto nositelka moci musela kapitulovat – odstoupilo všemocné předsednictvo včetně generálního tajemníka, byla zrušena ústavní klauzule o vedoucí úloze strany ve státě, byla ustavena vláda „národního porozumění“, abdikoval komunistický prezident a novým prezidentem se stal Václav Havel.

Jisté je, že československá „sametová“ revoluce probíhala v „přející“ atmosféře postupné demontáže komunismu a jeho „přestavby“ panující v okolních zemích východního bloku. Podstatný vliv na průběh těchto událostí mělo bezesporu ovzduší už několik let probíhající „perestrojky a glasnosti“ v Sovětském svazu zahájené M. Gorbačovem.

Mnoho lidí, hlavně křesťanů, bylo a je pevně přesvědčeno, že za ten nenásilný, nečekaný a téměř zázračný přechod ke svobodě v naší zemi máme být vděčni Anežce Přemyslovně, která byla tehdy právě čerstvě svatořečena. Toto přesvědčení a víra vycházejí z dávného proroctví, které říkalo, že v Čechách bude dobře, až bude Anežka Přemyslovna prohlášená za svatou.

Akt kanonizace je v církvi dlouhotrvající proces, a i v této konkrétní podobě byl připravován dlouho před listopadovými událostmi. Nikdo neměl tušení, co se v té době bude v zemi dít.

Samotné svatořečení proběhlo v neděli 12. listopadu 1989 v Římě v bazilice sv. Petra. Doma ve vlasti jsme průběh slavnosti mohli sledovat, protože ji vysílala ČT. Přímo na místě se jí zúčastnilo na deset tisíc českých poutníků. Mezi účastníky byl samozřejmě pražský arcibiskup František kardinál Tomášek, několik biskupů, kněží, a to i těch, co žili v té době v emigraci. S českými poutníky se promíchali Poláci, protože spolu současně s Anežkou byl svatořečen polský kapucín Adam Chmielowski. Magda Valešová z Říčan, která se kanonizace také jako poutnice zúčastnila, vyjádřila v jedné své pozdější vzpomínce jasně a stručně, co poutníci tam na místě cítili: Radost, naději, a sílu Ducha svatého!

Po vyslovení kanonizační formule papežem Janem Pavlem II. se chrám sv. Petra ve Vatikánu naplnil dlouhotrvajícím potleskem. Na znamení svých díků poté čeští poutníci zapěli hymnus Chvála Bohu na výsostech.

V pondělí, druhý den po kanonizaci, proběhla pro české poutníky generální audience se Svatým otcem v aule Pavla VI. Jan Pavel II. svůj projev zahájil slovy: „Toto je den, který připravil Pán!“. Nadšení přítomných bylo obrovské, velmi dopodrobna mi to po návratu domů popisoval jeden z mladších spolupracovníků, který se poutě také zúčastnil.

Umím si dobře představit, jaké to muselo být. S manželkou jsme zažili asi něco podobného o rok později. Pražské arcibiskupství pořádalo od listopadu 1990 do února 1991 k 1. výročí svatořečení Anežky týdenní poutě do Říma. Zařadili nás do turnusu v lednu 1991. Jádrem programu byla návštěva Vatikánu a setkání se Svatým otcem. Rád na to dodnes vzpomínám, byl to zážitek na celý život!

Různé bohoslužby vyjadřující poděkování Bohu za svatořečení Anežky České se konaly v těch listopadových dnech roku 1989 po celé zemi. My jsme se s rodinou a několika přáteli zúčastnili přesně v onu neděli 12. listopadu 1989 odpolední slavnostní bohoslužby v bazilice Nanebevzetí Panny Marie v klášteře Porta coeli v Předklášteří u Tišnova. Prostor baziliky byl do posledního místečka naplněn lidmi, kteří modlitbou a zpěvem děkovali nadšeně Bohu za Anežčino svatořečení a pozorně sledovali průběh mše a promluvu hlavního celebranta. Byl jím Michael J. Pojezdný, opat premonstrátského kláštera v Praze na Strahově. Výrazně byla připomínána také královna Konstancie, matka Anežky a zakladatelka kláštera, nad jejímž hrobem se bohoslužba konala.

Po skončení bohoslužby jsme z baziliky odcházeli nadšeni a plni velkého očekávání. To se začalo naplňovat hned následujícího dne. Z televize jsme se dověděli, že Němci začali bourat berlínskou zeď. A u nás stále nic – ale, jak se brzy ukázalo, jen nakrátko.

Od začátku následujícího týdne se lidé v Praze začali shromažďovat v ulicích, po večerech manifestovali stále ve větším počtu na Václavském náměstí. Byla to reakce na brutální zákrok bezpečnostních složek proti studentům při manifestaci konané v pátek 17. listopadu, pouhých 5 dní po svatořečení Anežky. Pád režimu nastal! Na počátku tohoto procesu bylo svatořečení Anežky České. Když uprostřed týdne kardinál Tomášek při návratu z Říma vystoupil na letišti v Praze z letadla, první slova, která prý uslyšel, byla: „Eminence, tady je revoluce.“

Arcibiskup František Tomášek byl o následující sobotě 25. listopadu dopoledne hlavním celebrantem mše sv., kterou domácí slavnosti Anežčina svatořečení vrcholily. Sloužil ji v katedrále sv. Víta na pražském hradě. Mše vyzněla jako vděčné poděkování českého národa Bohu za dar svatořečení Anežky Přemyslovny. Pan kardinál ji končil odhodlaným zvoláním „Kristus – pravda – vítězství!“ a při tom ve zdvižené pravici držel historický kříž pocházející z vykopávek na Velké Moravě. Týž večer, když mu manifestanti přišli poděkovat, z balkonu arcibiskupství je ujistil slovy „Bůh je na vaší straně“.

Téhož dne v sobotu 25. listopadu odpoledne se na letenské pláni v Praze konala obrovská manifestace. Údajně bylo přítomno osm set tisíc lidí. Mluvili politici, herci, spisovatelé, zpívali známí zpěváci. K osobnosti Anežky České se vrátil známý herec Radoslav Brzobohatý, který recitoval několik následujících veršů: „Už aby svědomí nehladovělo v celách, Už aby Anežka Česká požehnala své zemi, Už abychom se mohli podívat Bohu do očí, že jsme se nezpronevěřili.“ (Verše jsou součástí rozsáhlé sbírky s názvem Anežka Česká básníka Jaromíra Hořce. Autor ji dokončil v roce 1987, a příznačné pro tehdejší režim bylo, že oficiálně nesměla být u nás vydána. Mezi lidmi se šířila opisováním.)

A to vše se odehrálo za pouhých 13 dnů od Anežčina svatořečení, no řekněte, nebyl to opravdu zázrak?!

I po 25 letech musím znovu a znovu děkovat Bohu, že jsem mohl spolu se svým zetěm prožít tento listopadový den osobně v Praze a zúčastnit se jak bohoslužby v katedrále, tak manifestace na Letné. Po návratu domů jsme radostně celé rodině hlásili:

Jasná věc = máme svobodu!

Od památné listopadové mše sv. v roce 1989, konané v bazilice kláštera Porta coeli v den kanonizace sv. Anežky se nad místem posledního odpočinku královny Konstancie touto dobou rok co rok scházejí lidé, aby si připomněli svatořečení její dcery Anežky, a poděkovali za dar svobody, který je s jejím svatořečením spojován. Jsou to i naše díky. Zároveň chceme prosit Pána, abychom si všech nabytých svobod jako národ i jako jednotlivci uměli vážit. S modlitbami a prosbami se obracíme ke svaté Anežce, aby se za nás u Boha přimlouvala. Činíme tak podle doporučení Svatého otce Jana Pavla II., které vyslovil při jejím svatořečení:

„Svatá Anežka je nebeskou ochránkyní na naší každodenní cestě plné překážek. Můžeme se k ní tedy obracet s velkou důvěrou a nadějí.“