Když umírají proroci…

Hned první den svého prvního pobytu na Havaji v roce 1997 jsem měl to štěstí potkat proroka. Havajského. Pana Roberta Po `Okapu Keli` Iho` Omalu, na všech ostrovech známého pod označením Uncle Robert – strýc Robert. “Jestli chceš vidět opravdového, stoprocentního Havajce, musíš navštívit pana Roberta,” řekli mi tamní lidé, a tak jsem to udělal. Setkání s ním bylo impozantní. Přede mnou stál obrovský chlap s mocnou hrudí, velkýma rukama a s nezvykle protáhlou, téměř hranatou tváří. Magicky silný, ale upřímný pohled jeho hlubokých očí dokázal prorazit veškeré závoje povrchnosti, přetvářky či falše. Měl jsem pocit, že mě rentgenuje, že o mně už všechno ví.

„Vítej u nás na Havaji, Petře,” uvítal mě, “ ať se ti tu líbí. Jaké máš plány, co bys chtěl vidět?” Řekl jsem mu, že tu jsem na návštěvě u švagra Jana, který na jeho ostrově bydlí, a že plánuji zajet i na Molokai, protože mě zajímá P. Damián a všechno to, co zde udělal pro malomocné. Panu Robertovi zazářily oči: “Jestli se zajímáš o Damiána, tak pojď dál.“ Vedl mě až na samý konec domu do místnosti, která připomínala kapli či muzeum. Někde v koutě svítilo slabé světýlko, po zdech visely fotografie, velký růženec a další předměty. Dokonce i staré mešní roucho. Řekl, že kdysi patřilo P. Damiánovi a po jeho smrti se spolu s několika dalšími předměty dostalo do vlastnictví jeho rodiny. Uchovává je v této místnosti, kam se chodívá modlit. Nevěřícně jsem žasl nad tím, co vidím, a se souhlasem pana Roberta jsem si některé exponáty vyfotil. Někdo z jeho rodiny pak vyfotografoval i nás oba, a tyto fotografie jsou publikovány v mé knize Aina hemolele – svatá zem Molokai – po stopách P. Damiána de Veuster.

I při svých dalších cestách na Havaj jsem vždy pana Roberta krátce navštívil a nechal se od něj informovat o zdejším dění. Zajímavým pro mě byl hlavně svou úctou k P. Damiánovi, ale pro místní byl osobností spíše z jiných důvodů. Když ze sopky Kilauea začala vytékat láva směrem na Kalapanu v Puně, vesnici, kde pan Robert se svou ženou a devíti dětmi žil, musely být evakuovány domy i pozemky. Láva zničila více než 200 domů, tedy téměř celou Kalapanu, a lidé svá obydlí postupně opouštěli. Bylo to jedno z prvních míst, kde kdysi P. Damián působil devět let jako misionář a postavil tam mj. i zděný kostel. Z úcty k němu tam kostel dále udržovali až do roku 1985, kdy ho láva definitivně zalila.

Pan Robert navzdory bezpečnostním nařízením místní vlády na svém pozemku zůstal a  tvrdohlavě věřil, že jemu se láva vyhne. Ukázal mi starý ošoupaný škapulíř k úctě Panně Marii, který s modlitbou položil na hranici svého pozemku. A láva se opravdu vyhnula a stekla podél pozemku dále do oceánu. Od té doby se Robertův dům stal symbolem uchráněné Havaje. On sám mi řekl, že to nebyla náhoda, ale že Bůh takto ukázal lidem, že je miluje a že si záhubu Havajců nepřeje. Decimováni byli nejenom nemocemi, které jim tam “importovali” přistěhovalci ze všemožných zemí světa, ale také obrovským přílivem turistů. Dnes tu žije již jenom 25 % lidí, kteří v sobě mají alespoň trochu havajské krve, a pouhé jedno procento tvoří čistokrevní Havajci.

Lidé z Kalapany, kteří se museli vystěhovat, pak přicházeli do Robertovy rodiny a společně diskutovali o své havajské budoucnosti. Novou pevninu, kterou ztuhlá láva vytvořila – a jsou to tisíce čtverečních metrů – dnes nazývají “New Kingdom of Hawaii” a  považují ji za zemi nového havajského království, kterou si už nikým nedají vzít. Pan Robert se stal jejím symbolem, nepsaným novým králem. Nejenom proto, že jeho pozemek byl jakoby zázrakem uchráněn, ale především proto, jak výstižně ve svých vzpomínkách připomněl pan Harry Kim, bývalý starosta distriktu Puna, který evakuaci Kalapany řídil, s jakou láskou a péčí Robert utěšoval ty, kteří o svůj majetek přišli, třebaže mnohé osobně vůbec neznal, a dodával jim odvahu, aby se nebáli znovu začít tam, kde jim ohrožení lávou nehrozí. Získal si tím jejich srdce.

Harry Kim vzpomíná:  “A já, ačkoliv jsem byl ve velmi těžké situaci, protože jsem musel vydávat nepříjemná nařízení k evakuaci, jsem denně nacházel na svém pracovním stole čerstvé květiny a občas i doma upečené koláčky. Pan Robert tak utěšoval i mě a další uředníky, kteří na evakuaci dohlíželi.“  (Hawaii Tribune-Herald, 17. února 2015, str. 1 a 6)

Pan Robert vstoupil do povědomí havajské veřejnosti také tím, že spolu se svou manželkou a několika dětmi založil rodinnou hudební skupinu, která se věnuje čistě havajské hudbě. V roce 1990 vydali dnes již slavné CD Aloha Kaim s nezapomenutelným hlasem Robertovy manželky G-Girl.

Do povědomí lidí vstoupil také otevřením farmářského trhu strejdy Roberta – “Uncle´s Awa farmers market”, jediného trhu na Havaji, který je otevřený každou středu od 17. hodiny dlouho do noci. Místní pěstitelé zde mohou prodávat produkty své zahrady i to co sami zhotovili. Vaří a pečou se tam různé speciality místní kuchyně a jídla typická pro všechny skupiny přistěhovalců – Filipínců, Číňanů, Japonců, Portugalců, Italů aj. K dispozici jsou stoly, židle, lavice a velké pódium, na němž během zahajování trhu vyluzuje kapela strýce Roberta nádhernou havajskou hudbu. Letos jsem tento trh navštívil už dvakrát a mohu potvrdit, jak úžasná atmosféra tam vládne.

Tentokrát se trh uskutečnil ve znamení Robertova úmrtí. Na pódium před muzikanty postavili jeho rozměrné fotografie a obrazy. Pan Walter, jeden z muzikantů, který s kapelou strýce  Roberta hraje již od devadesátých let, mi řekl tato dojemná slova: “Poslední dobou už měl strýc Robert slabé srdce a selhávaly mu ledviny. Sanitka ho odvezla do nemocnice, odkud pak volal lékař, že je nutné provést několik nepříjemných zákroků, a že není jisté, jestli se tím jeho stav zlepší. Jeden ze synů (Robertova manželka G-Girl zemřela již v roce 1996) mu na to řekl, že rodina si nepřeje již žádné zákroky, ať ho raději přivezou domů. Tam ho uložili na lůžko tak, aby měl výhled k oceánu a obloze. (Vím, že to je otevřený dům, téměř beze zdí, a i ty jsou vysoké tak půldruhého metru, takže všude vane příjemný vánek.)  Robert si přál, aby mu podali jeho růženec a hráli havajskou hudbu. Tiše a decentně se vzdálili, aby ho příliš hlasitá hudba nerušila. Během noci pak v klidu odešel. Jeden ze synů mu položil na oči malé ploché kamínky, aby zůstaly zavřené. Nato ho vynesli na terasu před dům a zavolali několika nejbližším přátelům, i mně. Ihned jsem se tam vydal, vzal jsem si akorát kytaru. Bylo to brzy ráno. V tichosti jsem se mu poklonil. Celé dopoledne jsem nejdříve sám, později i s jinými muzikanty hrál jenom pro strýce Roberta.“

Vzpomínám si na jednu starou českou obrozeneckou báseň:

Nekamenujte proroky,
neb pěvci jsou jak ptáci.
Kdo hodil po něm kamenem,
k těm víc se nenavrací.

Soud boží na se národ zve
jenž pěvce své ctít neví
a nejstrašnější kletbou jest
když Bůh odejmul zpěvy.

Jeť srdce pěvců nejčistší
a všeho hněvu prosté
a co vám zpíval od srdce
to ve svém srdci noste…

 Strýce Roberta nikdo neukamenoval, nikdo mu fyzicky neublížil. Jeho prorocký hlas, prorocký zjev a jednání však budou nesmírně chybět. Nejenom na Havaji, i když samozřejmě především tam. Byl tak silnou osobností, že si ho vážil každý, třebaže se mnohým Američanům i turistům ne vždy líbilo, když na jejich adresu říkával “vzali jste nám a znásilnili naši Havaj”. Jeho hlas byl hlasem proroka. Povzbuzoval ty, kteří ztratili nejenom domy a pozemky, ale i svou hrdost, historii, svou posvátnost. Kritizoval ty, kteří byli za tyto „krádeže kdysi i dnes“ odpovědní. Navracel lidem důstojnost a svobodu, nabádal je k odpovědnému chování rovných a nebojácných lidi. A nabádal je také k víře v Ježíše Krista, kterou Havajcům kdysi zprostředkovával P. Damián spolu s misionáři své kongregace. Miloval hudbu, havajské tradice, miloval lidi.

Pro Hawaii Tribune-Herald řekl Harry Kim i toto: “Často jsem slyšel, jak říká, že lidé by měli mít možnost žít tak, aby měli radost ze života, z hudby i jídla a že by měli hodně relaxovat.”

Strýcu Roberte – i já Vám děkuji za to, jaký jste byl, a Bohu děkuji, že mi dal možnost Vás poznat.  RIP!

Peter Žaloudek, Pahoa-Puna, únor 2015