Kristovo zmrtvýchvstání

...člověk potřebuje ideály, vzory, symboly a rituály, dokáže přesahovat sám sebe, překonávat hranice svého myšlení a cítění…

Prostor pro symboly a rituály

Křesťanský svět si o velikonočních svátcích připomíná Kristovo dobrovolné utrpení, dobrovolnou smrt, ale také – a to především – jeho vítězství nad smrtí. Právě tento poslední fakt se stal podstatnou charakteristikou, odlišující tak diametrálně křesťanské náboženství od jiných náboženství: Člověk – Bůh – Nesmrtelnost.

Ve světě technického a vědeckého pokroku je stále těžší vysvětlit lidem mnohé z pojmů, které křesťanství hlásá: dědičný hřích,  neposkvrněné početí Panny Marie, bohočlověčenství Ježíše Krista, zmrtvýchvstání aj.

Ani já se teď nemíním pouštět do problematické teologické disputace. Rád bych se však zachytil jednoho bodu: člověk je tvor společenský, potřebuje ideály, vzory, symboly a rituály, dokáže překonávat hranice svého myšlení a cítění, člověk je symbiózou ducha a těla. I já mám své pochybnosti, i moje teologické a jakékoliv jiné myšlení je omezené. Ale i já se – předpokládám že jako každý jiný člověk – zamýšlím nad smyslem své vlastní existence, nad smyslem světa, nad existencí dobra a zla ve světě, i já hledám sílu a motivaci žít navzdory tolika problémům a utrpení ve světě poctivě a dobře svůj vlastní život. I mně tak jako mnohým jiným na této cestě pomáhá víra, třebaže v jejím pozadí je více otazníků než dokonavých vět. V tomto duchu se nyní chci zamyslet nad  Ježíšovým velikonočním poselstvím.

Konec a začátek

Nedávno jsem poslouchal rozhlasový pořad Das Ende, der Anfang (Konec, začátek) s rakouskou novinářkou Saskií Jungnikl, autorkou knihy Papa hat sich erschossen - (Otec se zastřelil),  jejíž otec spáchal v roce 2008 sebevraždu. Dodnes se s tím nevyrovnala – tak silná je směs  smutku, hněvu, zklamání, strachu a pocitu viny, které ji od té doby neustále provázejí. Nejhorší je pro ni smutek, který, jak říká, nemá “deadline”. A smutek z ní dělá opuštěného člověka – cítí se sama, ačkoliv žije uprostřed přelidněné společnosti: “Žijeme ve společnosti lidí, kteří neustále podávají nějaký výkon. Každý se snaží držet krok s druhými, protože cítí, že když se mu to nepodaří, ztratí kontakt se životem. Žijeme ve společnosti, která se neustále někam žene a při tom dravě předbíhá a odstrkuje na vedlejší kolej ty, kdo nedokážou udržet tempo. Tato společnost nenachází žádné adekvátní místo pro slabost a pro smrt, kterou vytěsnila kamsi mimo, kde nás neruší a netrápí. Sebevražda je však cosi ještě mnohem  horšího, co je tabu, o čem se nehovoří.”

Když se jí někdo zeptá, co rodiče, odpoví, že matka ještě žije, ale otec už zemřel. “Na jakou nemoc?” slyší často. Mohla by zalhat a říci, že zemřel na infarkt, což ostatně i dlouho zkoušela. Nyní však odpoví stručně: “Zastřelil se.” V tomto okamžiku se debata utne a stočí jinam. Tázajícímu je trapné dále se vyptávat, Saskii je nepříjemné něco vysvětlovat.

Smrt samovrahů - tabu a nepochopení

Ve středověku byli rodinní příslušníci sebevrahů zbaveni majetku a vyhnáni z obcí jako vyděděnci. Katolická církev nechtěla ještě v 80. letech dvacátého století sebevrahy pochovávat – někde je jen zahrabali jako prašivé psy, bez jakékoholiv církevního nebo společenského rozloučení. Sebevražda byla prostě vnímána jako tabu, a církev se, žel, razantním způsobem přičinila o to, aby to bylo tabu co nejkrutější a co nejvíce tutlané. Saskia Jungnikl však tvrdí, že nadešel čas ono tabu konečně prolomit, neboť je na škodu lidem, kteří se rozhodli svůj život dobrovolně ukončit. Je jim tak odebíráno právo, aby v tom mohli důvěřovat sobě samým. Zároveň to škodí také nejbližším pozůstalým příbuzným, kteří by měli mít právo akceptovat život svého blízkého člověka se všemi jeho rozhodnutími. 

Podle Saskie by se měla akceptovat dobrovolná smrt lidí, kteří dospěli k závěru, že jsou už na konci svého života, i jejich právo určit, jak ho ukončí. Uvádí mnoho příkladů. Já zde vzpomenu katolického teologa Hanse Künga, který se ve své poslední knize Glücklich sterben (Šťastně zemřít) vážně zamýšlí dobrovolně určit svůj odchod, když zjistí, že jeho organismus neodvratně ohrozí tak závažné nemoci jako je např. postupující demence či Alzheimerova choroba.

“O takovém dobrovolném odchodu je možno polemizovat, ale v podstatě je možné ho i akceptovat,” říká Saskia. “Nemáme ale akceptovat smrt těch, kteří se cítí být osamělí, opuštění anebo zoufalí.” Má na mysli staré lidi, depresivní jedince, ty, kteří psychicky nezvládají svůj život nebo nějaké konkrétní tragické a smutné události.

A zachází ještě dál. Tvrdí, že člověku inklinujícímu k sebevraždě nedokáže pomoci ani jeho nejbližší partner či partnerka: „Utrpení blízkého příbuzného vystavuje enormní zkoušce rovněž partnerský vztah. Péče o partnerský vztah vyžaduje sílu a pozornost. Ale trpící potřebuje celou svou sílu a energii sám pro sebe, není schopen dávat ji partnerovi. A dokázat se vžít do utrpení jiného není jednoduché, i když jde o vlastního partnera. Neboť smutek je u každého jiný, velmi individuální, jak ve své délce, tak v intenzitě a v tom, nakolik otevřeně či skrytě je smutek žitý.”

Za důležitý faktor, který jí pomáhá dostat se z onoho koktejlu bolestných pocitů, které ji po dobrovolné smrti otce stále provázejí, považuje Saskia víru ve zmrtvýchvstalého Krista: “Můj otec se k víře dostal poměrně pozdě, teprve jako padesátiletý. V tomto věku se rozhodl pro evangelickou víru, stal se lektorem v kostele a angažoval se pro farní společenství. Farář se stal jeho dobrým přítelem. Jednou jsem se ho zeptala, jestli bylo pro něho těžké kázat na otcově pohřbu. Ano, protože tvůj otec byl mým přítelem. Ne, protože Bůh nedělá mezi umírajícími žádné rozdíly, ba právě naopak je blízko těm, kteří se svým životem bojují a nakonec už nemají sílu žít. Otec byl věřící člověk a já doufám, že tomuto odpouštějícímu Bohu opravdu věřil.”

Nedávno jsem byl na Havaji. Na místě, odkud byl nádherný výhled na vodopád padající do více než stometrové hloubky, mě upoutala těsně nad propastí umístěná krásně opracovaná deska s nápisem: “Maminka je v očích svého dítěte bohem. Ty jsi náš bůh, maminko, nikdy na tebe nezapomeneme.” Došlo mi, že z tohoto místa skočila do propasti mladá žena a dobrovolně ukončila svůj život. Muselo ji něco tak sužovat a týrat, že to provedla bez ohledu na svoje milující děti.

Máme ještě v čerstvé paměti, jak letadlo společnosti Germanwings navigoval mladý pilot do jisté záhuby a kromě svého ukončil i životy 149 nevinných lidí. I když se už zřejmě nikdy nedovíme, proč se to vlastně stalo, fakt, že pilot trpěl depresemi a že v určitých fázích deprese mu bylo jedno, jestli zemře jen on sám, anebo i jiní, už nikdo nezmění.

 Sebevrazi jsou všude. Případ německého pilota však otřásl celým světem, protože tu nezavraždil dobrovolně člověk jen sám sebe, ale i mnoho jiných, nevinných a zdravých lidí. Tváří v tvář těmto faktům se lidský rozum zastaví. Otázka “proč” zůstane navždy nezodpovězená, a ani vysvětlení psychiatrů, že v určitém stupni choroby už člověk neuvažuje normálně a že za svůj čin nenese zodpovědnost, nedokáže lidi uspokojit. Stejně jako nedokázala od roku 2008 uspokojit žádná odpověď Saskii, když ztratila milujícího otce. I po tolika letech je denně konfrontovaná se smutkem, hněvem, zklamáním, strachem a pocitem spoluviny. Nad hladinou těchto bolestných pocitů ji drží víra v milujícího Boha a dobří přátelé, kteří s ní dokážou o všem otevřeně hovořit.

Každý člověk, který spáchá sebevraždu, zanechává po sobě tyto fenomény. V případě německého pilota se možná ještě přidává nenávist, neboť mu mnozí vyčítají, že neměl žádné právo se svou dobrovolnou smrtí ukončovat životy jiných.

Ježíšova dobrovolná smrt

V souvislosti s těmito fakty mě napadá i takováto troufalá myšlenka: Nebyla i smrt Ježíše Krista do určité míry sebevražednou smrtí? Z Bible víme, že přišel na svět, aby nás vykoupil. Věděl dopředu, že bude trpět, že zemře násilnou, otřesnou smrtí. Přišel, aby plnil Otcovu vůli. Ale my, kteří věříme slovům Bible, že Bůh je láska, si nedokážeme představit, že by ho Bůh – jeho otec – k takovému činu přinutil. To rozhodnutí bylo Ježíšovo. Jen jeho.

Bible hovoří o tom, jak byli smutní jeho učedníci, apoštolové, jak truchlila Marie, jeho matka. Ztratili někoho, koho milovali, komu věřili, kdo byl pro ně motivací a inspirací, kdo je oduševňoval a dodával jim sílu, ba co víc, kdo byl pro ně cesta, pravda a život.

Naučili jsme se uctívat hrdiny, světce, mučedníky, ty, kteří obětovali svoje životy za náš život, za naši svobodu, za pravdu, za vyšší a duchovnější ideály.  Sebevrazi se neobětují za jiné, oni jen nedokážou unést svůj vlastní život. Sebevrazi jsou přemoženi utrpením, a jakkoliv je jejich smrt nepříjemná, bolestná, neakceptovatelná, je pro ně zřejmě v tom momentu tím jediným správným řešením. Chtěl bych se naučit pohlížet na jejich život, utrpení i smrt očima Ježíše Krista. Ten přišel, aby “nalomenou třtinu nedolomil”, aby ty, kteří jsou zranění a nemohou v životě dál, svým moralizováním a poučováním ještě více nezdeptal, nezranil. Aby jim pomohl. Přišel, aby plnil vůli Otce – aby nám zprostředkoval Boží lásku. Abychom si uvědomili, že jakkoli je nám těžko, on je naším otcem, který nás vždy miluje a chce jen a jen naše dobro. A který přišel, aby nám řekl, že je s námi až do konce světa.

Ano, navzdory tolikému utrpení a křivdám ve světě, sebevrahům, tolika nevinným obětem je pro mě Ježíš Kristus oním impulzem, nadějí a šancí, že žádné zlo a bolest, které nás ubíjí, není definitivní a konečné, že stále je tu On se svou Radostnou zvěstí, se svým bratrským, sesterským, otcovským i mateřským vztahem, a že právě v těch dobách, kdy je nám zde na této zemi nejtíž, je On naší nadějí. To je moje velikonoční radost, kterou i Vám všem ze srdce přeji.

Peter Žaloudek, Vídeň, Velikonoce 2015

P.S.

Uvedené citáty se vztahují na publikovaný text z rakouské rozhlasové stanice Ö1 Gedanken für den Tag, (Myšlenky na den) která odzněla na pokračování ve dnech 16. - 21. března 2015: www.http://oe1.at/programm/399521