Mudrování nad svatostí hudby a životem skladatele Zdeňka Pololáníka

Venku je teplo. Libé dusno. Vrátil jsem se z koncertu. Konal se v kostele. Přinesl jsem si domů něco dosud nepoznaného.

Kamarád z dob studií, hudební skladatel Zdeněk Pololáník, téměř celý rok slaví. Bude mu v říjnu osmdesát. Stále je ve formě, stále komponuje. Dnes mělo v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie premiéru jeho Concertino pro klavír a varhany.

Přiznám se, ještě nikdy jsem na koncertě v kostele nebyl…

Zaplatil jsem vstupné, koupil program a přemýšlel, kam se posadit, když varhany i klavír jsou nahoře, na kůru. Zdeněk seděl v hloubi kostelní lodi. Vydal jsem se za ním do první řady. Pozdravili jsme se…

Kazatel přistoupil k mikrofonu a vyprávěl o strastiplné historii chrámu a jeho varhanách, které byly nejstarším brněnským hudebním nástrojem. Kostel byl v roce 1944 zasažen bombardováním a varhany zničeny. S pomocí Boží a za podpory lidí dobré vůle, Evropské unie i státních orgánů, byly do kostela vestavěny a vysvěceny varhany nové…

Brněnský varhanní festival patří mezi fenomény, které dlouhodobě působí na utváření hudebního života moravské metropole. Jeho 35. ročník zahájily na novém nástroji, pocházejícím z dílny švýcarského varhanáře Hermanna Matise, varhanice Hana Bartošová a klavíristka Iva Bartošová, koncertem věnovaným jubilantu, Zdeňku Pololáníkovi…  

Bloudil jsem očima po oblých krásách zlatavých andělíčků, povalujících se po masivech starých stěn. Jeden trčel křidélky vespod trychtýře pozlacené kazatelny. Po pravé straně, pod kamenným baldachýnem, ukřižované ruce Ježíše Krista vykupovaly pro nás věčné spasení.

Tóny varhan se vevalily do oblin stropů i průchodů nosných pilířů, olizovaly staletá zdiva a prodíraly se dál, ke vzdálenému vznešenému svatostánku, kde klouzaly po sloupoví s iónskými hlavicemi, aby odlétly do zlatých paprsků klenby opojení. Nějakou chvíli to trvalo, než jsme si na sebe zvykli. Jako bychom hledali řád, potřebné míry délek tónů a organistka správný prstoklad.

Sledoval jsem klokot hudby, zasklené kóje boční oratoře i vysoké trůny prelátů, skladby se střídaly, do mého nitra však nepronikly. Hleděl jsem na odkladnou desku kostelní lavice a četl do staroby vyrytá písmena: J. D. M. D. byli tu…  K varhanám přibyly kladívkové údery klavíru. Nečekaný souzvuk. S tóny chřestivě rozostřenými a měkoučkou melodií. Něco jako když se hladí plyš. Žel, skladba to byla krátká…

Varhany počaly přebírat motivy Smetanovy symfonické básně Vyšehrad. Zpívaly o zašlé slávě věků. Za kulatostí dunících píšťal byl cítit žal… Vyšehrad gradoval do mohutnosti.

Zvláštní. Za jednotlivými skladbami diváci netleskali… Napadlo mě, že když umělce není vidět, jak se klaní, netleská se. Protože autorům se dnes tady neaplauduje…

Poté varhany zjihly. Jakoby jen sporými skulinami hudbu cedily a měnily ji v mlžné opary. Znělo to, jako když ve snu hladí vaši tvář ruka maminčina. Klavír k tomu cinkal strunami líbeznými melodii něžnosti. Najednou byla kol kolem louka zelená se zvonečky modravými, s ovečkami bílými a blonďatý klouček šeptal do ouška dívence: slyšíš, to se modlí vstavače… Jen, co se opar rozptýlí, bude krásný den. Kostelem znělo posvátně tichoučké largo…

Šedinami prokvetlá hlava skladatelova přede mnou se v zamyšlení pohupovala, rameny probíhal jemný pohyb. Autor běžel tou loukou zelenou, vběhl do kostelíčka, vystoupal na kůr a usednul na lavici. Jeho ruce hladily klávesy, řadily rejstříky, jeho rty broukaly jitřní allegro non tropo…

Naslouchal jsem nábožnému rozjímání autorova génia a hlavou mně letěly okamžiky našich dávných setkávání. Na škole u koncertního křídla. Mozart, Beethoven i Dvořák tam byli s námi. Já Zdeňkovi záviděl, že je Brňan a že může denně domů do pohádky máje. Ostrovačice měly vůni ráje… Před domečkem Leoše Janáčka, jsem Zdeňkovi řekl: Tvůj tatínek je řezník, zrovna jako tatínek Dvořáka. Já tatínka nemám. Já jsem pohrobek. Do vzpomínek se zadíralo Zdeňkovo Andante sostenuto. Jako když do mokrého akvarelu pouštíte kapičky duhy, tak ťukaly křehké tóny z klavíru.

Boží muzika cinkala mezi záblesky kamínků říčky. Vůkol plynul čas. Láska se zabydlovala v srdci. Školáček se modlil k slzičkám Panny Marie. Povětřím poletují pavučinky babího léta. Hlava šedne. Vrásky se zabydlely ve tváři. Musí se chodit hodně po špičkách, aby vánek neodvál tento sen. Hudba se však spoutat nedá, line se vzhůru, stoupá k nebesům. Svými tóny se mazlí se zlatavými andělíčky, ovíjí zmučené tělo Kristovo. Molto vivace završuje nádhernou, jemnou skladbu Mistra…

Jsem hluboce zasažen a dojat. Chci tleskat. Svrbí mě dlaně. Ale bojím se, bojím, abych neurazil…

Pak už se kostelem rozlétlo Zdeňkovo vznešené, vítězné Postludium. Oslavný chorál, velebící Pána našeho, Boha všemohoucího. Kostel se pod vší tou vroucností a velebností chvěl v základech. 

Zdálo se mi, že mám křídla, že se vznáším a poletuji mezi všemi těmi mučedníky a světci světa…

Konečně se spustil déšť potlesku. Když z kůru sestoupaly dámy hudebnice, déšť se změnil v liják.

Blahopřál jsem Mistru Pololáníkovi a pak tiše, s hlavou v oblacích jsem opouštěl jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Na schodech kostela vedla monolog oblá bezdomovkyně: alespoň korunku dajte, prosím jich, dajte, ať majú děcka co jest.

Jaroslav Tuček, 4. 6. 2015. Brno – Komín

Zahajovací koncert Brněnský varhanní festival 2015. Středa 3. června 19:30, Brno, jezuitský kostel Nanebevzetí Panny Marie. Beethovenova ulice. Hana Bartošová – varhany, Iva Bartošová – (digitální) klavír. Zdeněk Pololáník jubilující. Program: Josef Seger (1716-1782) Toccata a fuga C dur. Jakub Jan Ryba (1765-1815) Praeludium pro registro Principalis fratri meo Wenceslao dedicatum. Leoš Janáček (1854-1928) Adagio I. Robert Lowry (1826-1899) Shall We Gather at the River? Pro varhany a klavír. Josef Klička (1835-1937) Fantazie č. 2 na motivy symfonické básně Vyšehrad Bedřicha Smetany. Zdeněk Pololáník (1935) Concertino pro klavír a varhany. Postludium.

Zdeněk Pololáník (* 25. října 1935, Brno) je český hudební skladatel, varhaník a pedagog působící v OstrovačicíchNa brněnské konzervatoři studoval varhany u prof. Josefa Černockého a skladbu u prof. Františka Suchého. Po absolutoriu konzervatoře v roce 1957 pokračoval ve studiu skladby na Janáčkově akademii múzických umění v Brně u prof. Viléma Petrželky a Theodora Schaefera. Po absolutoriu JAMU (1961) se věnuje skladbě jako svobodnému povolání. Je autorem více než 700 děl, z toho cca 400 kompozic tvoří filmová, televizní a scénická hudba. Pedagogicky působil na JAMU. V roce 2005, u příležitosti jeho 70. narozenin, byl po něm pojmenován Mezinárodní varhanní festival Zdeňka Pololáníka v České Třebové.

Na konci koncertu obdržel p. Pololáník památkový arch s požehnáním od papeže Františka (viz předposlední fotografie). Zmínka o tomto koncertu se nachází v rozhovoru s p. Pololáníkem, který proběhl pár dní předtím. Pár dní po tomto koncertu (8. června) se v nově rekonstruované vile Stiassni konalo společenské setkání, kde na programu bylo i vzpomínání p. Zdeňka Pololáníka (viz poslední foto).