Do zbraně!

Určitě znáte následující situaci..

Pustíte si rádio, zapnete televizi a už se to na nás hrne. Boje, agrese, pronásledování, střety mezi náboženstvími. Rukojmí jako živý štít. Slzy, krev, strádání a bolesti. Co já na dálku můžu udělat? Alespoň, že slyším zmínku o tom, že naši profesionální vojáci se do mise zapojili.

Na konci srpna jsem se spolu s dalšími farníky zúčastnila pěšího putování na Velehrad. Náš jižní proud vyšel z Ratíškovic. Během třídenního putování máte dostatek času na přemýšlení, kochání se, ale také prostor na vstřebání nevšedních zážitků. A o ten nejsilnější bych se s Vámi chtěla rozdělit.

Kousek za první vesnicí začali poutníci z batohů vytahovat své pracovní nářadí. Mladí, staří, muži, ženy, nezáleželo na postavení, příslušnosti. Všichni vytáhli růženec, obtočili ho kolem ruky a byli připraveni. Úplně mě dostalo, když jsem viděla silné chlapy zavolat: „Do zbraně! Je potřeba se modlit!“ Nepovídali, ale dali se podle svých možností do boje.

To je ta chvíle, kdy cítím, že i já mohu být co platná. Nesedím pasivně s rukama složenýma a čekám, co bude.

Každý z nás má ohromnou sílu. Můžeme být fyzicky slabí, ale i tak můžeme pohnout světem.

Zaleží jen na nás…..