Evropa na křižovatce

Evropa se dostala na křižovatku mnoha cest. Utečenci nastavili Evropské unii zrcadlo, které reflektuje hloubku jejího sociálního a právního systému, její demokracie. Příval uprchlíků se stal výzvou, která ověří soudržnost hodnot, ale i celistvost svazku EU.

Dosud nikdy od skončení II. světové války nestála Evropa před takovým dilematem a nebyla tak bezradná jako nyní. Dokonce i v období tzv. studené války, kdy byla rozdělena na dva bloky, každý věděl, co má dělat, kde je jeho místo. Lidé si ty své bloky bránili. Disidenti, jinak smýšlející občané komunistického bloku, kteří byli vnitřně přesvědčení o tom, že pravda je někde jinde, drželi spolu a šli svou cestou, i když je to mohlo stát omezení svobod, emigraci, či dokonce život. V podobné situaci byli i věřící křesťané tvořící tzv. skrytou církev, pro niž byl Ježíšův odkaz poselstvím pravdy a lásky, které se nikdy nesmí zradit, a ti raději zvolili cestu skrytosti a svého pronásledování, než cestu kolaborace s mocenským systémem. A byly tu státy a věřící křesťané jiného bloku, kteří všemožným způsobem těmto pronásledovaným lidem podávali pomocnou ruku. Z vlastní zkušenosti i z vyprávění lidí v Rakousku, kam jsem za komunistické éry emigroval, si pamatuji, jak obrovskou prioritou bylo pro tamější společnost lidem ze zemí komunismem zasažených pomáhat: „Je naší povinností jim pomáhat, neboť my žijeme ve svobodě a blahobytu, zatímco oni snášejí nespravedlivé útrapy.“ Slyšel jsem to na vlastní uši mnohokrát.

Při každodenním sledování tisícihlavých davů usilujících dostat se do Evropy za každou cenu a riskujících při tom všechno včetně vlastního života, a zároveň ochromující nejednotnosti evropských politiků i lidí ze všech společenských vrstev, si stále více uvědomuji, že se Evropa dostala na křižovatku mnoha cest. Myslím, že je to obrovská výzva k tomu, aby nedošlo k rozdělení Evropy a rozpadu EU. Země bývalého komunistického bloku se uchýlily k alibistickému tvrzení, že utečenci se chtějí dostat jen do tradičně bohatých zemí západní Evropy jako je Německo, Švédsko, Velká Británie, Francie nebo Rakousko a že přerozdělování utečenců podle kvót by se mělo řídit ekonomickou sílou jednotlivých států. Samy jsou ochotné přijmout sotva pár stovek, čtrnáct set či maximálně dva tisíce lidí. Vyvolává to ve mně ohromnou frustraci, smutek i hněv, že tam buď lidi ztratili paměť, anebo se ve svém uvažování dostali na samou hranici egoismu, xenofobie a rasismu, je-li pro ně důležité jenom to, z čeho mají sami profit. Na internetu jsem si vyhledal úřední statistiky největších emigračních vln v Evropě od konce druhé světové války (nejsou stoprocentně věrohodné, neboť skutečné počty uprchlíků tehdejší režimy všemožně tutlaly a maskovaly). Z jedné z těchto statistik vybírám: V roce 1956, kdy v Maďarsku zuřili komunisti, emigrovalo odtamtud do Rakouska 180 tisíc lidí. Nějaký čas pobývali v rakouských klášterech, studentských kolejích, hotelích, ubytovnách i v nesčetných rodinách, než jim byl oficiálně udělen azyl, kdy většina odjela do USA, Kanady nebo Austrálie. V Rakousku jich zůstalo 18 tisíc, pár tisíc se jich časem vrátilo domů do Maďarska. Podotýkám, že Rakousko je malá země a v době po druhé světové válce na tom bylo ekonomicky velmi špatně; jeho prosperita a ekonomicko-demokratická převaha nad zeměmi tehdejšího komunistického bloku se začala projevovat teprve koncem šedesátých let!

Po vpádu vojsk Varšavského paktu v roce 1968 emigrovalo z ČSSR do Rakouska 162 tisíc lidí. Připočteme-li k tomu i uprchlíky z doby po roce 1948 a další ze sedmdesátých a osmdesátých let, přiblížíme se k číslu 300 tisíc občanů.

Během vojenského konfliktu na Balkánu v letech 1991/1992 přijalo Rakousko 90 tisíc utečenců. Postupně se mnozí z nich do své domoviny vrátili, 60 tisíc Bosňanů však v Rakousku zůstalo natrvalo.

Když slyším, co produkují české či slovenské politické elity v tom smyslu, jak směšně malý počet utečenců jsou jejich země schopny přijmout, jak trapně argumentují a věc bagatelizují mnozí novináři, rozčilující se nad tím, jak západní média bývalé komunistické země za neochotu přijímat více utečenců kritizují, je mi z toho zle. Buď mají tak krátkou paměť a už zapomněli, jak kdysi jejich spoluobčanům na útěku před komunisty pomáhaly jiné, ještě mnohem menší země, anebo to jsou obyčejní rasisti a egoisti. Jedno i druhé je špatné. Na někdejší emigranty se v komunistickém Československu běžně pohlíželo jako na chytráky, kteří si zvolili tu lehčí a lepší cestu, když prostě před realitou tzv. zdrhli, zatímco ti, kdo zůstali, byli hrdinové, kteří museli všechno přetrpět. Na lidech z těchto zemí si dodnes uvědomuji, jak je komunistická indoktrinace pokřivila. Je to takové zhoubné podhoubí, jehož obětí jsou dnes občané ve věku nad 45 let, čest výjimkám.

V malém Rakousku dnes pracují desetitisíce Slovenek a Slováků v pečovatelské službě. Podobné to je i se středním zdravotnickým personálem z Čech, který odchází do Rakouska, Německa i jinam. Další tisícovky pracují v jiných odvětvích. Stačí si sednout do vlaku z Bratislavy do Vídně nebo se postavit k bývalému hraničnímu přechodu v Bergu, abyste mi uvěřili, jaké davy za prací do Rakouska denně cestují. V jižním Tyrolsku, v Irsku, Belgii, Anglii pracují další tisíce v hotelích či v sociálních službách. Dokdy bude přetrvávat toto přerozdělování společnosti na „ty bohaté na Západě a nás chudobné Slováky a Čechy“?

A kam se poděly křesťanské ideály, které formovaly a budovaly české i slovenské dějiny, které držely nad vodou společnost v období totality, ideály založené na službě nuznému, raněnému a okradenému chudákovi, jehož se příslušníci vlastního národa neujali, a musel přijít člověk jiného, dokonce znepřáteleného náboženství, aby mu pomohl v nouzi, jak to v příběhu o milosrdném Samaritánovi vypráví Ježíš? (porovnej: Lk 10, 30-37)

Stydím se za to, že jsem příslušníkem někdejšího Československa, které se natolik zahledělo samo do sebe, že je mu nouze a bída jiných už úplně lhostejná!

PS:

Pramen informací o uprchlících: United Nations High Commissioner for Refugees - Flüchtlingsland Österreich

Další informace:

Rakousko ukazuje srdce – takové byly titulky všech novin v úterý 1. září 2015. Novináři tak reagovali na události z předešlého dne, pondělí 31. srpna, kdy rakouští železničáři a policisté umožnili vstup do Rakouska a tranzit dále do Německa tisícům utečenců pocházejících převážně ze Sýrie, kteří sem v přeplněných vlacích přicestovali z Budapešti. Kvůli jejich bezpečnosti přistavilo Rakousko na hranicích s Maďarskem několik speciálních vlaků, aby se mohli v bezpečí a určitém pohodlí dostat dále. Stovky lidí ve Vídni a v Linci, kde rychlíky s utečenci zastavily, jim přinášely potraviny a oděvy. Ve Vídni proběhla demonstrace 20 tisíc občanů na jejich podporu. Večer se konala v přeplněné katedrále za přítomnosti celé rakouské vlády zádušní mše za 71 obětí, nalezených minulý týden rakouskou policií v odstaveném nákladním autě poblíž slovenských hranic. Při kázání pronesl kardinál Schönborn také tato slova: „Už musí být konec! Konec umírání, konec pronásledování. Není možné, aby některé členské země EU přijímaly jen nepatrný počet utečenců, zatímco ostatní berou většinu.”

Schönborn přiznal, že je otřesený obrazem utečenců, kteří nemají kromě vlastního oděvu vůbec nic. Jeho matka si mohla při útěku s malými dětmi z poválečného Československa s sebou vzít alespoň dva kufry. Vyjádřil poděkování všem, kdo utečencům pomáhají, a nakonec apeloval na křesťanské společenství: „Myslím, že to, co nyní prožíváme, je velmi vážný test, zda v Rakousku a v celé Evropě zůstalo alespoň něco z křesťanského dědictví." (Die Presse, 1. 9. 2015, str. 3. a Heute, 1.9. 2015. titulní a 10. strana).

Autoři článků: