Stopy v sněhu
Koncem září se v kině Lumière v Bratislavě uskutečnila premiéra dokumentárního filmu Ústavu pamäti národa odhalujícího zločiny komunismu „Stopy v sněhu” o pašování náboženské literatury do Československa v období nesvobody. Komunistický režim v ČSSR neumožňoval občanům svobodný přístup k informacím. Jen v padesátých letech bylo v Československu zlikvidováno kolem 28 miliónu knih, mnozí autoři byli zakázání a byla zřízena cenzura. Film mapuje nejenom pašování, ale také tisk samizdatů a jejich distribuci. Dvaapadesáti minutový dokument analyzuje fenomén pašování hlavně náboženské literatury přes polsko-slovenskou hranici, odkrývá motivaci lidí, kteří nezištně riskovali vlastní svobodu, aby pomohli k vnitřní svobodě jiným. Režisérem snímku je Slavomír Zrebný.
Hlavním motivem dokumentu je příběh třech mladých mužů, pro které se stal přenos náboženské literatury osudným. Alojz Gabaj (v té době dělník Vodohospodárské výstavby, 23 let), Branislav Borovský (student 2. ročníku chemické fakulty SVŠT, 19 let) a Tomáš Konc (student 3. ročníku strojnické fakulty SVŠT, 20 let) - byli 12. prosince 1983 zatčeni na československé hranici s Polskem a následně vězněni nejdříve v Polsku a pak na Slovensku. Braňovi na samotce (dnes je otcem osmi dětí) mířil na Silvestra podnapilý dozorce pistolí u hlavy. 13. 5. 1985 byli v Československu odsouzeni na trest odnětí svobody, pro Braňa a Alojze v rozsahu 14 měsíců a 12 měsíců pro Tomáše. Soudní proces vyvolal protest veřejnosti a na mezinárodním poli se jich zastal i americký prezident Ronald Reagan. Do přenášení náboženské literatury byl významnou rolí zapojený i Peter Žaloudek, žijící dnes v Rakousku. Mladé muže znal osobně, do jejich činnosti je sám zasvětil. Petru Žaloudkovi byla při promítání filmu udělena pamětní medaile Ústavu pro odhalování zločinů komunismu: „Za osobní účast v boji proti komunistickému režimu a za aktívní činnost při organizaci pašování a distribuce literatury“ – jak to stojí v ocenění, které obdržel z ÚPN.
Na tuto dobu vzpomíná Peter Žaloudek takto: „Za komunismu, než jsem na doporučení představených kapucínského řádu z Říma, kterého jsem byl tehdy tajným členem, emigroval, jsem se věnoval tři roky pašování náboženské literatury z Polska na Slovensko. V té době neexistovala v ČSSR prakticky žádná náboženská literatura, byla zakázaná jako protistátní, ta se tehdy tiskla jak v českém, tak ve slovenském jazyce většinou v Římě (v tiskárně Ugo Detti), kde žilo mnoho českých i slovenských exilových kněží, koneckonců i já. Dále se tiskla tato literatura v Německu, Švýcarsku, USA a hlavně v Kanadě, kde jezuitská řehole dala slovenským jezuitům k dispozici dům v Torontě a ti se věnovali právě tisku náboženské literatury. Jenže jak dostat tyto knihy do hermeticky uzavřené ČSSR? Sem tam někdo přenesl cestou ze Západu jednu dvě knihy, ale to nic nebylo. A tak se tato literatura dopravovala ve velkém do Polska, kde tehdy existovala náboženská svoboda. Problém byl, jak ji dostat dál ve velkém do ČSSR. V Polsku bylo v té dobe několik kneží a věřících, kterí považovaliza svou prioritu pomáhat věřícím v Československu dodáváním a spoluorganizováním pašování knih. Byli to na tehdejší dobu i z jejich strany riskantní akce, díky kterým ale, na druhé straně, byli zřízené centra, kam se literatura ze Západu ve velkém vozila. Skrytá církev organizovala na Slovensku pár nadšenců, kteří literaturu pašovali. Jedním z nich jsem byl i já.
Byl jsem toho času vyhozený z kněžského semináře, protože jsem odmítl spolupráci s StB (to bylo v roce 1979), připravoval jsem se na dráhu tajného studia a tajné kněžské služby, byl jsem mladý, svobodný, neměl jsem co ztratit, zapálený, z celé duše jsem bojoval proti všemu, co totalitní komunismus nastolil, a tak jsem se dal na tuto činnost. Půl roku jsem hledal a testoval své spoluparťáky, nejenom z důvodů dobré fyzické a psychické kondice, ale zároveň stejně zapálené pro „věc Boží“, než jsem našel právě tyto tři. Párkrát byly se mnou i mladé studentky z různých vysokých škol, většinou se také připravovaly na dráhu tajných řeholních sester, byly z toho nadšené, také se do toho chtěly pustit, a v určitém smyslu by to bylo bývalo i dobré, protože jsme tak navenek působili jako parta turistů, která se vydala do hor, a byli bychom méně nápadní. Jenže pak jsem se rozhodl, že ženy v mé partě nebudou, protože představa, že by se mohlo něco stát a StB, když někoho zatkla, by se s nikým nemazlila, mne od toho odradila. Za ty skoro tři roky, co jsme spolu chodili do hor a tam si přesně na minutu na určených místech vyměnili s Poláky ruksaky - v našich byly potraviny a konzervy, v polských byly knihy, jsme takto přenesli několik tisíc knih… Skrytá církev měla po celém území ČSSR kontaktní osoby a místa, kamse pak knihy rozdávali. Nikdy jsme je neprodávali. Naše kapucínska větev, přesto že jsme existovali jen ve skrytosti, neoficiálně, měla tehdy skoro vše společné: vše jsme si financovali z vlastních peněz – výdělků, ale i jiných finančních podpor od jiných tajných skupin. Měli jsme za společné peníze koupené auto, to bylo vždy na někoho zaregistrované, s autem jsme pak podnikali také cesty do hor. Někdy jsme jezdívali vlakem, podle okolností a možností, jaké byli. Mluvit o konkrétních místech, kde jsme se scházívali nebudu. Myslím, že i když je již svoboda, měli by zůstat některé skutečnosti tabu - utajené. Ne z důvodů hrozícího nebezpečí, aby se něco neprozradilo, ale spíše z důvodů piety, posvátnosti a respektu k těm místem a událostem. Při každém „zátahu“, jak jsme tehdy tomu říkali, jsme si vždy domluvili místo a čas budoucího setkání. Vždy jen ústně, nikoliv písemně. Viděno čistě ekonomicky, byl to z naší strany totálně neekonomický,prodělečný projekt. Jak ale všichni víme, v životě není možné se vždy řídit jenom výhodnými ekonomickými princípy
V roce 1983 jsem emigroval. O několik měsíců později, již jako student teologie v Římě, kde jsem každý večer poslouchal zprávy rádia Svobodná Evropa z Mnichova, abych měl alespoň trochu kontakt se starou vlastí a dověděl se alespoň něco, co se tam děje, jsem najednou uslyšel informaci o tom, že v horách na polsko-slovenské hranici zatkli tři Slováky, a pak řekli jejich jména. Skoro jsem spadl hrůzou ze židle a hořce jsem se rozplakal. Zatímco já jsem byl na svobodě a na Západě, mí parťáci museli do vězení…
Ústav paměti národa připravoval již delší dobu tento dokumentární film. Jako poslední, s kým rozhovor natáčeli, jsem byl v březnu tohoto roku i já. Těší mne, že na prezentaci filmu si vzali fotografii právě mých parťáků, a že také použili myšlenku z mého vyprávění: Stopy ve sněhu. Při natáčení se mne ptali na různé zážitky a jsou takové, které člověk nezapomene do smrti. Jednou jsme šli na domluvené místo v horách, bylo to začátkem podzimu. Zatímco dole bylo pěkné a relativně teplé počasí, nahoře již poletoval sníh, chvíli se držel na zemi, po čase ale přece jen roztál. Když jsme vystoupili nahoru, tak bylo třeba přejít přes vysekané pásmo stromů, kudy vedla hranice. Po této hranici pendlovali sem a tam polští i slovenští vojáci se psy. Pamatuji si, jak nám tehdy ten sníh překazil naše plány až tak, že jsme se rozhodovali, jestli budeme pokračovat dál, anebo se máme raději vrátit, protože když pohraničníci uvidí ve sněhu stopy, tak bude zle. Nakonec jsme si ale řekli, že jdeme dál a doufali jsme, že sníh roztaje.
Dva parťáci - jeden z naší skupiny a druhý z polské, dávali pozor, jestli je čistý vzduch - spatřili najednou dva vojáky se psem. Dali nám znamení, okamžitě jsme ztichli a přilepili se k zemi, ani jsme nedýchali, krve by se v nás tehdy nikdo nedořezal. Dodnes mám před očima tu scénu: vidím nohy vojáků, leželi jsme v prudkém svahu v lese, po hřebenu vedla hranice, slyším, jak spolu mluví, vidím a hlavně slyším dech vlčáka. Trnuli jsme, jestli uvidí stopy a vycítí nás pes. Ani jedno, ani druhé. Prošli kolem nás, odešli, my jsme rychle skončili svou práci a sestoupili zpátky do doliny. To, co jsme tehdy dělali, jsme konali z přesvědčení, rádi, byli jsme mladí, nebojácní, svět patřil nám a možná by to konali jiní, kdyby nebylo nás.
Tu dobu již pomalu zavál čas, život jde dál, přišly nové výzvy a je jich víc než dost. O žádné ocenění nestojím, ale jsem rád, že se ÚPN zabývá tímto tématem, protože je to součást našich národních dějin a kromě toho je nutno dodat, že v době komunistické totality bylo pašování náboženské literatury vysloveně slovenskou specialitou, - něco, co se v takovém rozsahu nedělo ani v Čechách či jinde na světě. Všechno dobré i nedobré si každý z nás nese ve svém vlastním batůžku a jednou přijde chvíle, kdy ten batůžek na věčnosti rozbalíme… Kéž to vše jen zůstane na větší čest a slávu Boží.“
a
RSS kanál
