Gemona ve Friuli

Smrt jako každodenní samozřejmost

Všichni jsme s ní dříve či později konfrontováni: někdo z našich příbuzných či známých náhle zemře třeba na infarkt nebo přijde o život při autonehodě či jiném nenadálém neštěstí. V dnešním přelidněném a přetechnizovaném světě (jak jinak by to množství lidí mohlo vůbec přežít, kdyby nebylo pokroku v medicíně) je náhlá smrt bohužel každodenním jevem. Lidé, mladí i staří, ať už svou vinou, či vinou někoho jiného, přicházejí nečekaně o život. Ale nemysleme si, že se kdysi, kdy nebylo ani tolik lidí, ani takový pokrok v medicíně, lidem náhlá smrt vyhýbala. Umíralo se na ataky tehdy neléčitelných nemocí, vinou válek - byly doby, kdy bojovalo každé město či vesnice se sousedním městem a vesnicí - a umíralo se také v důsledku náhlých přírodních katastrof. Ty ostatně přetrvávají dodnes. Stačí otevřít noviny nebo si pustit rádio, a vzápětí se dozvíme, že kdesi ve světě došlo k nenadálé katastrofě nebo vypukl konflikt. Člověku je z toho až špatně, a někdy by možná ani nechtěl mít tu možnost být o všech těch neštěstích okamžitě informován.

Letos v létě jsem se cestou do severní Itálie zastavil ve městě Gemona ve Friuli, ležícím asi uprostřed mezi Tarvisiem na rakousko-italské hranici a Benátkami. Chtěl jsem tam navštívit klášter sester františkánek, o nichž vím, že některé působí i v Česku. Je to rozsáhlý objekt, kde žije více než sto řeholnic, které se po mnohaletém působení na misiích po celém světě vracejí do svého mateřského domu, aby tam dožily.

Sestra, která mne tu doprovázela, každou chvíli podotkla: „Toto je nové, toto se postavilo teprve po zemětřesení…“ Na mou otázku, kdy to zemětřesení bylo a jaké škody nadělalo, odpověděla lakonicky: „Šestého května 1976 krátce před 21. hodinou.“ A neméně stroze doplnila: „Tehdy nezůstal v Gemoně kámen na kameni. O život tu přišlo více než 500 lidí, v sousedních vesnicích dalších 400 lidí. Dohromady zahynulo 989 lidí a čtyřicet pět tisíc lidí přišlo o domov.“ Bylo na ní vidět, že ví, o čem mluví, je zdejší a má už přes 70 let. Postupně se dozvídám další detaily o zemětřesení, završené radou, ať se jedu podívat na místní hřbitov, chci-li vidět něco silného.

Hřbitov ve svahu má několik teras, propojených schodišti, a na každé jsou stovky hrobů. V nejvyšší části hřbitova jsou hroby obětí zemětřesení. Stojí tu veliký památník z bílého mramoru připomínající ničivou sílu zemětřesení a jeho oběti všech věkových skupin, od nemluvňat, dětí, přes dospělé občany až ke starým lidem. Mráz mám na těle, když pak procházím zvolna kolem náhrobků, velmi prostých, jen s datem narození a úmrtí, občas i fotografií. Zemětřesení si nemilosrdně vzalo každého, kdo se právě nacházel poblíž jeho epicentra, bez ohledu na věk a stav. Kolik dětí umřelo dřív, než se poupátko jejich bytí mohlo rozvinout v plný, krásný květ, kolik lidí náhle odešlo ze světa, aniž by se mohli připravit na dobrou smrt, kolik utrpení, bolesti, kolik ran, které se u mnohých, zejména rodičů a sourozenců usmrcených dětí, dodnes nezahojily. Spi sladce, náš andílku, čtu na náhrobcích těch nejmenších. Jsou tu i hračky, autíčka, panenky a medvídci, mnohé docela nové, přinesené sem zřejmě teprve nedávno. Dnes by bylo těmto dětem nejméně čtyřicet let a jejich příbuzným, kteří katastrofu přežili a dodnes nosí na hroby svých miláčků tyto malé dárky, je od čtyřiceti let výš. V jejich srdcích přesto stále zeje rána.

Smrt je něco, co se týká každého z nás. Kdosi řekl, že smrt je jediná spravedlnost na světě, protože se jí nikdo nevyhne: ani bohatý, ani chudý, ani starý, ani mladý, ani zdravý, ani nemocný. Lidé všech kultur a náboženství se odjakživa snažili s tímto fenoménem vypořádat. Každý se pokouší, jakkoliv je to těžké a nemožné, najít ve svém nitru způsob, jak tento fakt přijmout. Já jako křesťan jsem vděčný za to, co nám zanechal Ježíš Kristus a s ním i množství těch, kteří ho po celý život s láskou následovali. Ježíš říká: „Bděte, protože nevíte, kdy přijde váš Pán…“ (Mt 24, 42), jinými slovy – žijte tak, jako byste měli dnes umřít; aby vás smrt nezaskočila jako zloděj, který vykrade dům.

Svatý František z Assisi, o kterém se jako o žádném jiném světci říká, že dokonale následoval Ježíšův život, napsal před koncem svého života slavný chvalozpěv na Boha za všechno, co stvořil: slunce, měsíc, vodu, vítr, rostliny, zvířata, lidi, dokonce i oheň, a závěrem chválí Boha i za to, že stvořil také smrt. Nazývá ji dokonce sestrou: „Ať tě chválí, můj Pane, naše Sestra smrt. Žádný živý člověk jí nemůže uniknout, běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších…“ (Františkánské Prameny, str. 71, Velehrad – křesťanská Akademie, Řím, 1982)

Anselm Grün, známý německý benediktinský mnich, autor mnoha knih z oblasti duchovního života, v jedné své knize o smrti rozebíra také myšlenky jednoho z nejznámějsích psychologů dvacátého století Carla Gustava Junga. Píse: „Carl Gustav Jung míní, že od středního věku je vlastně naživu jen ten, kdo je připraven zemřít. Pro něj je víra v další život po smrti vnitřní jistotou duše. Duše shledává jako rozumné vidět ve smrti proměnu, nikoli zánik. A tím, jak se na tuto proměnu připravuje, žije zdravě dál. Když vidím ve smrti cíl, budu připraven vzdát se svých úspěchů a děl, svého zdraví i sil. Konfrontace s vlastní smrti je pro Junga předpokladem pro naplněný život. (Anselm Grün, Smrt v životě člověka, str. 13, Karmelitánské nakladatelství 1997, Kostelní Vydří)

Ano, smrt je něco, co patří k našemu životu tak jako voda nebo vzduch. Pokud ji nebudeme vytěsňovat z našeho života, jak se to stalo pravidlem v dnešní moderní době, pokud se s ní naučíme žít tak jak to kdysi dělali naši předkové, naučíme-li se modlit k Bohu za dobrou smrt, a hlavně, naučíme-li se žít tak, aby nás smrt, ať již jakákoliv, nikdy nezaskočila, a my tak budeme moci odejít usmířeni se sebou, s lidmi kolem i s Bohem, budeme žít mnohem hodnotněji a zodpovědněji svůj každodenní život, o tom jsem přesvědčen.

Patrně především z finančních důvodů, ale jistě i důsledkem vytěsňování smrti z našeho života se při absenci religiozity a spirituality stává fenomén smrti pro mnohé naše spoluobčany natolik nepříjemným, že se již ani nedokážou s respektem se svými blízkými rozloučit. Nekoná se žádný pohřeb, žádné rozloučení, jen zpopelnění a rozprášení někde v lese či na louce. Ve velkých městech zase, kde je denně několik pohřbů – znám to z Vídně i z Prahy –, referují kněží o tom, jak přibývá pohřbů osamocených lidí, kde jsou přítomni dva tři lidé. Přitom snad každý zesnulý člověk znal či měl kolem sebe několik přátel či známých…

Kéž je letošní připomínka svátku všech zesnulých, která připadá na 2. listopad, pro nás všechny příležitostí k zavzpomínání a poděkování našim zemřelým bližním. Pokusme se zamyslet i nad sebou samými a uvědomit si, že ani my zde nebudeme věčně a že bezesporu uděláme lépe, když smrt ze života nevytěsníme, ale naučíme se s ní žít jako s každodenní samozřejmostí.

Peter Žaloudek, Vídeň 2015