Vánoce 2015

Letos v létě jsem v jihotyrolském Bolzanu navštívil německy mluvící rodinu, přátele, které znám již mnoho let. Mají zde vinici a vyrábějí vlastní biovíno. V sezóně si na práci najímají i další pomocníky a tři takoví pak s námi u stolu i obědvali. Dva z nich byli Italové, třetí muž, jemuž mohlo být kolem 30 let, pocházel z Bosny. Mluvil výborně německy i italsky, takže mě zpočátku ani nenapadlo, že je to cizinec. Když během oběda přišla řeč na množství běženců, kteří každodenně přicházejí v tisícihlavých davech do Evropy, prohlásil, že těm cizincům dobře rozumí a spolucítí s nimi, protože i on a celá jeho rodina jsou uprchlíci. To mne velice zaujalo a zdvořile jsem se ho zeptal, jestli by mi o tom mohl povědět něco víc. Neodmítl.   

Do Německa přišli s matkou a se třemi dalšími malými sourozenci v době války na Balkáně v roce 1992. Jeho otec ve válce padl. V Německu začaly děti chodit do školy a naučily se perfektně německy, zatímco matka toho již nebyla schopná a navíc krátce po příchodu onemocněla těžkou psychickou nemocí. Když děti dospěly a začaly studovat na univerzitě nebo pracovat, bylo jim z úřadu pro uprchlíky sděleno, že se musí vrátit zpět do své vlasti, neboť válka tam již dávno skončila, žádné nebezpečí jim nehrozí a Německo všechny natrvalo přijímat nemůže. Rodinám, které se proti tomuto rozhodnutí německé vlády odvolaly, bylo sděleno, že zůstat mohou jedině v případě, že se jim podaří najít německou rodinu, která je bude ochotna tzv. adoptovat. Okamžitě napsali inzerát do novin, představili se, prosili o poskytnutí adopce, a opravdu, ozvala se jedna starší Němka žijící v jižním Tyrolsku. Tato paní je plně adoptovala a dala jim k dispozici svůj dům, kde dodneška trvale žijí a opatrují jak ji, tak i svou vlastní matku, která byla v důsledku nemoci zbavena svéprávnosti.

Na vyprávění tohoto mladého muže teď myslím, když se na nás ze všech stran stále valí davy uprchlíků. V jedné z mediálních informací o uprchlících čtu slova vídeňského kardinála Schönborna, která napsal ve svém pravidelném sloupku v deníku HEUTE právě v době, kdy v Římě probíhala synoda o rodině. Kromě jiného píše:

„Manželské páry, biskupové, experti ze všech končin světa v Římě diskutují na téma rodiny. Také já jsem účastníkem této synody a hodně se zde učím. Co jsem až doposud věděl o tom, jak žijí rodiny v Africe? Co vím o radikální proměně prastaré kultury afrických kmenů v nová, megalomanská města, ve kterých dnes žije téměř polovina afrického obyvatelstva? Co vím o tom, jak tamní lidé onu proměnu ve svých vlastních manželstvích a rodinách zvládají? Na synodě se hodně mluví o rodinách žijících v zónách válečných konfliktů, rozesetých po celém světě. Útěk z těchto míst je často jediným možným řešením, jak si zachránit život. Rodiny tak jsou brutálně roztrženy. Za každou cenu se však snaží držet pohromadě a navzájem si pomáhat, což bývá mnohem efektivnější než snahy různých státních organizací.

Na synodě se mluví také o migraci z důvodu hledání nové práce a možností výdělku: statisíce žen odešlo z Ukrajiny i dalších zemí východní Evropy či Asie za prací na Západ (My takovým lidem říkáme „ekonomičtí utečenci“ a nejraději bychom je co nejdříve poslali zpátky domů. Jsou mezi nimi ženy nejenom z Ukrajiny, ale také z Moldávie, Rumunska, Albánie, Kosova, Bulharska. V Rakousku pracuje na 40 tisíc žen ze Slovenska v tzv. domácí ošetřovatelské péči, pozn. autora textu). O jejich děti doma se starají buď staří rodiče, pokud jsou a mají o to zájem, anebo je vychovává ulice.

O tom všem i o mnohém jiném se mluví na synodě. Někdy se mi zdá, že poslouchat to všechno je už nad moje síly, že jsou to příliš deprimující, smutné zprávy, jen samá bída a utrpení. Ptám se sám sebe, jestli neselhala rodina jako taková, jestli se už nestala jakýmsi přežitkem, něčím, co už nemá smysl. Navzdory všemu však chci být optimistou a šiřitelem dobrých zpráv. Ve všech statistikách stojí rodina vždy na prvním místě. Rodina stále žije, i když je to mnohdy za cenu velkých ran. Právě uprchlíci nám dosvědčují, že v případě krizí nefunguje žádný sociální systém tak dobře jako rodina.

Rodina má budoucnost. Vždyť rodinu vymyslel sám Bůh. Jeho syn Ježíš přišel na svět v rodině Marie a Josefa. Je to jeho vlastní výmysl pro nás.“ (Kardinál Schöňnborn, Heute, 16. 10. 2015)

Je pěkné a potřebné slavit svátky Vánoc. Svátky jsou symboly. Nejenom v tom, že jsou to svátky rodiny, ale v první řadě proto, že nám připomínají narozeniny Ježíše Krista. Čteme-li pozorně Evangelium, dovídáme se, že to malé robátko Ježíš se narodilo do nesmírně chudé utečenecké rodiny.

Je hezké slavit Vánoce v teplém bytě, u voňavého vánočního stolu, s osvětleným vánočním stromkem, za zvuku koled v přeplněném kostele na půlnoční mši. Symbol je cosi, co nám připomíná něco velkého, co přetváří všední den v den sváteční, radostný a inspirující. Kéž tomu tak bude i při oslavě letošních Vánoc, kéž naše dveře, dveře našeho srdce a naší mysli nezůstanou zavřené, chladné a bezcitné vůči tolikému utrpení lidí, kteří jsou všude kolem nás, kam jen oko dohlédne.

Přeji radostné Vánoce! 

Peter Žaloudek, Vídeň 2015