Náš farní zpravodaj existuje už 10 let

Výčet jubilantů s kulatým výročím musíme rozšířit také o tento farní zpravodaj. První číslo zpravodaje dostali čtenáři do rukou na Vánoce 2005, tedy před 10 lety. Při této příležitosti si dovolím připomenout několik zajímavých údajů.

Zpravodaj vychází 3x ročně, vždy před Velikonocemi, ke svátku sv. Václava a před Vánocemi. Za těch 10 let vyšlo celkem 30 čísel, 7 pod jednoduchým označením Farní zpravodaj, 23 pod názvem Ořík. Těchto 30 čísel bylo otištěno na 894 stranách (včetně obálek). Výtisk, který právě máte v rukou, je 24. Číslem Oříku, celkově 31. V řadě, a zpravodaj jím vstupuje do 11. Roku své existence.

Pro úplnost připomeňme, že tento náš zpravodaj měl svého předchůdce. Na začátku devadesátých let vyšlo 8 čísel zpravodaje jen v rámci ostrovačické farnosti, avšak v roce 1995 bylo jeho vydávání ukončeno.

Společným vydavatelem nynějšího zpravodaje jsou obě naše, jak říkával tehdejší pan farář Bedřich Provazník, „spojené farnosti“ Ostrovačice (s Říčany) a Veverské Knínice. V praxi se to například projevuje tím, že redakční radu (dále jen RR) tvoří od začátku 2 zástupci každé obce. Ostrovačice na začátku v RR zastupoval pan farář Provazník, kterého často s ohledem na nemoc zastupovala Helenka Malášková, a Jarmila Pololáníková. Říčany zastupovala Ludmila Franzová a Magda Valešová, Veverské Knínice Zdeňka Nejezchlebová a pisatel této vzpomínky. Samozřejmě během let došlo k několika změnám. Po odchodu Magdy Valešové, přišly na její místo Marie Ševčáková a Iva Ďásková, ta po kratší době svou účast v RR také ukončila. Po odchodu Zdeňky Nejezchlebové přišla do RR Pavlína Kadlčková. V době nemoci Mons. B. Provazníka a téměř rok po jeho úmrtí byl administrátorem farností P. Dominik Eremiáš z Domašova, který v té době doplnil i RR. Po nástupu na post zdejšího faráře se členem RR stal automaticky P. Ludvík Bradáč. Platné složení RR je tištěno v tiráži každého čísla.

Dalším projevem rovnoprávného vztahu obou farností ke „svému“ společnému zpravodaji je financování jeho tisku. Dvě čísla ročně hradí ŘKF Ostrovačice (jsou v ní 2 obce), jedno číslo ŘKF Veverské Knínice.

Při této příležitosti musím vzpomenout, že úplně první číslo bylo tištěno na kopírce na OÚ Veverské Knínice, druhé číslo na stejném zařízení v mém zaměstnání v Brně. Další dvě čísla jsme už nechali tisknout oficiálně v jedné tiskárně v Bystrci. Ta se ovšem tehdy shodou okolností přestěhovala do vzdálenějšího působiště, pro nás obtížně dostupného. Proto došlo k převedení tiskařských prací do tiskárny Gloria Rosice. Její tehdejší vedoucí (a majitel) Jaromír Šrámek projevil velkou vstřícnost a ochotně akceptoval všechny naše představy a požadavky. Což beze změny platí i v současné době, kdy v čele tiskárny stojí Vlastimil Bednář a konkrétní zpracování provádí Milena Ševčíková. Jim oběma patří uznání a upřímný dík za včasnou a velmi dobrou kvalitu prováděných prací. V době přechodu do tiskárny Gloria došla ke změně titulní obálky.

Podstatné úpravy zpravodaje nastaly s nástupem pana faráře Bradáče. Jednak se formou ankety mezi farníky hledalo jeho nové pojmenování. Mezi několika návrhy nakonec největší podporu získalo označení OŘÍK (s ním rovnocenné Ořík). Je to zkratka složená z počátečních písmen našich tří obcí OSTROVAČICE, ŘÍČANY, KNÍNICE. To opět vypovídá o rovnoprávném vztahu těchto subjektů ke svému společnému farnímu časopisu. Může se chápat i jako slovo označující oříka = malého koně. Symbolizuje tak snahu být čiperný a vytrvalý. Především svým obsahem, což aspoň některé příspěvky snad opravdu naplňují. Aby se to na druhé straně nebralo příliš vážně, nakreslila tehdy Zdeňka Nejezchlebová jako logo Oříku malého dřevěného houpacího koně, používá se dodnes.

Odvozeně od tohoto názvu začal pak otec Ludvík, když měl na mysli farníky všech tří obcí, používat termín „společenství Oříku“. Názvem „.ořík“ také později pojmenoval webovské stránky farnosti. Také Facebooková skupina naší mládeže se nazývá „řík“. Není li z okolností zcela jasné, o který z objektů jde, měl by se k dosažení jednoznačnosti tento víceznačný termín používat s rozšířenou specifikací.

Dalším krokem v uvedené době byla registrace zpravodaje podle nového tiskového zákona na Ministerstvu kultury ČR. Vzhledem k tomu musí vydavatel každé číslo zasílat do velkých (zákonem určených) knihoven, které o to mají zájem. Mimo to zasíláme Ořík na Brněnské biskupství a některým okolním farnostem.

Oba tyto faktory se odrazily na nové vizáži titulní stránky i tiráže. Titulní stránku do dnešní podoby upravil tehdy PhDr. Lubomír Műller. Vnitřní členění zpravodaje se ustálilo do deseti kapitol.

Tyto dosud uvedené záležitosti jsou víceméně technického či administrativního charakteru. Důležité ovšem je, že RR, ačkoliv se personálně obměňuje, zůstává stále akční. Že se jejím členům daří získávat nové přispěvovatele, a že jde převážně o místní farníky, členy „společenství Oříku“. Přesto jsme vděčni za texty i od autorů odjinud. Za všechny bych jmenoval především Petera Žaloudka z Vídně, jehož mnohé články Ořík už řadu let k povděku čtenářů otiskuje.

Vůbec nejdůležitějším aspektem pro jakékoliv periodikum, jsou však jeho čtenáři. S kritickými výtkami či výhradami se od nich setkáváme velmi málo. Čas od času přicházejí dokonce i pochvalná slova. Dokazuje to opět, že farní zpravodaj Ořík je tu pro nás všechny a všem nám patří, a máme ho rádi!

A když ten náš Ořík má právě v této době 10 let, dovolím si slova z předchozího odstavce doložit citacemi částí dopisu, který přišel časově „na chlup“ přesně k uzávěrce tohoto čísla. Dopis nám poslala paní Františka Čechová z Brna – Soběšic. Před lety se zúčastňovala vzpomínkových akcí na Mons. Bedřicha Provazníka, s nímž se osobně znala. Dostalo se jí tehdy do rukou nějaké číslo Oříku, líbilo se jí, a já jí od té doby vždycky nové posílám. Přál bych si chápat její vyjádření jako blahopřání k těm „10. Oříkovým narozeninám“, ačkoliv o nich zřejmě ani nevěděla:

„Vážení, s vděčností jsem přijala v říjnu váš farní zpravodaj a po pravdě musím napsat, že jsem ho přečetla od začátku do konce jedním dechem. S tak nádherným zpracováním farního života jsem se nikdy nesetkala. Na fotografiích jsem navíc poznávala i známé a přátele.

A jak by ne! Vždyť otce Ludvíka Bradáče znám od jeho dětství, s jeho maminkou jsem pracovala v Lachemě v Řeckovicích. Vzpomínám si, jak jsme jí v zaměstnání udělali malou slavnost na poděkování za to, že vychovala kněze. A když jsem četla, že otci Ludvíkovi je 50 let, nemohla jsem tomu uvěřit!

V Ostrovačicích jsem několikrát byla na vzpomínkových slavnostech k památce Bedřicha Provazníka. Také na něho nelze nikdy zapomenout. Byl to skutečný služebník Boha, láskyplný, naplněný Duchem svatým, vzácný svojí mírností a trpělivostí. Máme okolo sebe svaté lidi, a Bohu díky, že můžeme žít část svých životů v jejich přítomnosti.

Nestačím žasnout, jak bohatý život má vaše farnost, jaké je to obdivuhodné společenství ve službě jeden druhému a ve službě Bohu. Pozorně pročítám všechny příspěvky, s přestávkami, kdy si utírám slzy dojetí. Třeba když čtu příspěvek H. Maláškové, i ostatní. Pan Petrů z Ratíškovic napsal jen jednu větu a tou vyslovil vše. Kolik je v tom vidět lásky ke svému knězi, kolik životaschopné hluboké víry, naděje a také radosti ze setkávání, sdílení. Kdo by si pomyslel, že se někde v nějakých Ostrovačicích, velmi málo známé obci, žije takový bohatý život. Ano, musíme chodit vírou, žít život víry. Nemůžeme věřit jen tomu, co vidíme v televizi nebo slyšíme v rozhlase. Život z víry je, že věříme v lásku a ta je u Boha i v Ostrovačicích.

Díky vám, přátelé! Za každičké slovo v Oříku, který jsem si mohla pročíst a neustále se znovu utvrzovat, že život s naším Pánem je skutečně tou nejradostnější, i když někdy také velmi nelehkou cestou. Za každou uvedenou vzpomínku, za každou myšlenku, za každou oběť, vám posílám veliký upřímný dík!“