Večerní rozhovor s Bohem

Tak konečně spí. Oba mé poklady. V tom večerním sprintu krmení, koupání a uspávání vlastně ani přesně nevím, kdy se setmělo.  Tma za okny ale jasně říká, že den pomalu dohasíná. Další den. Přemýšlím, do čeho se pustím – uklidím horu nádobí v kuchyni, zaperu poblinkané oblečení naší malé slečny nebo se chopím žehličky a neohroženě se postavím k žehlicímu prknu, aby měli ti mí chlapi zítra co na sebe. Těžká volba. Moji hlavu pomalu obestírají chmury hodné přítele Hamleta. Oč tu vlastně běží? Toť otázka! Můj život se scvrknul v nekonečný koloběh starostí o včasný přísun jídla a čistého prádla. Kde jsou mé sny o seberealizaci v milované práci, o cestování nebo alespoň o volném večeru…

Dost. Obloha třpytící se hvězdami mě inspiruje. Sedám ke stolu, zapaluji svíčku a začínám rozmluvu s Tebou. Uklidňuješ proud mých rozbouřených myšlenek a nabízíš mi obrazy dnešního dne:  Malá ručička hledající bezpečí v mé dlani. Rozzářený pohled, když se skloním nad malou tvářičkou nakukující z postýlky.  Hopsání a hlasité výskání, zkrátka to bezprostřední nadšení provázející dnešní objevy dalšího kousku světa. Velká sladká pusa ulepená medem a objetí upatlanýma ručkama i krokodýlí podvečerní slzy, které jsme společně zažehnali v mé náruči.  A to nejkrásnější slovo na světě – maminko!

Rozpouštíš mou nespokojenost jako slunce sníh. Naplňuješ mě klidem. A jistotou, že jsem na světě právě pro ty dva páry dětských očí. Vím, že je to můj úkol a s radostí chci a budu plnit tvůj záměr. Všechno podstatné je tak prosté… Děkuji Ti!!

Zháším svíčku, ale v mém nitru světlo svítí dál. Vnitřně pohlazená jdu uklidit kuchyni, namočit to prádlo a snad i ožehlit.