Květy třešní a červené fazole

Takto nevšedně se jmenuje nový japonský film, který v roce 2015 natočil režisér Naomi Kawase podle románu Duriana Sukegawa.

Nevšední název však v sobě skrývá zcela všední problémy kterékoli společnosti a země světa: problém najít dobrou práci, problém zadluženosti, samoty, stigmatizace kvůli barvě pleti, nemoci či náboženství, problém akceptovat a respektovat jiné lidi takové jací jsou.

Hlavní hrdina Sentaro, kterého ve filmu ztvárnil herec Masatoshi Nagase, má pronajatý malý stánek, ve kterém připravuje a prodává palačinky plněné fazolovou marmeládou. Nedělá to rád, ale je zadlužený a nemůže si dovolit jen tak odejít a hledat si něco jiného. Je spíš samotář, ale se svými palačinkami je vítanou zastávkou pro studentky z nedaleké dívčí střední školy i pro další občasné kolemjdoucí. A tak má stále co dělat, aby všechny obsloužil a vydělal si nějaké peníze.

Když už na práci sám nestačí, vyvěsí inzerát, že hledá pomocnici. Ozvala se mu jediná, již šestasedmdesátiletá paní, kterou hraje herečka Kirin Kiki. Ovšem Sentaro nemá zájem, aby zaměstnal tak starou ženu. Teprve když mu jednoho dne přinese na ochutnání svou fazolovou marmeládu, rozhodne se, že ji přijme, protože její marmeláda chutná nesrovnatelně lépe než ta jeho. Pravidelní návštěvníci jeho stánku okamžitě poznají rozdíl, nová náplň jim chutná mnohem víc, všechno se rychle rozkřikne a u stánku se zastavuje stále více lidí. Sentaro náhle jako by ožil, a ožívá i stará paní, která se mu přiznala, že prodávat svou vlastní marmeládu je její celoživotní sen.

Jenže to má jeden háček: stará paní bývala malomocná. (Ještě před 20 lety museli v Japonsku malomocní, přestože již uzdravení – od roku 1946 existuje lék proti malomocenství –, žít ve speciálních domovech odděleně od společnosti.) Po nemoci má zohavené ruce. I v civilizovaném Japonsku to evokuje nebezpečí infikování jiných. Když si zákazníci jejích rukou všimli, vyvolalo to panickou reakci. Jednoho dne nepřišel nikdo. Majitelka stánku, které Sentaro splácí dluh, zasáhla rezolutně: buď okamžitě propustí starou ženu, nebo sám dostane výpověď. Sentaro navzdory všem těžkostem soucítí se starou paní a propustit ji nechce, ta však sama vycítí, že nadešel čas jejího odchodu. Druhého dne již do práce nepřišla a Sentarovi poslala dopis. Celý život byla kvůli svému malomocenství stigmatizována, třebaže byla stejně jako další obyvatelé domova označena lékaři za vyléčenou. Zdraví lidé se jim vyhýbali a oni se vyhýbali zase jim.

Zdrcený Sentaro, smutná stará paní… Ve filmu velice silný okamžik, u kterého si snad každý divák uvědomuje, jak krutý je někdy svět, ve kterém žijeme. Všichni jsme čas od času herci nějaké živé scény, kterou nám narežíroval život – scény, v níž nám nezbývá nic jiného než polykat slzy hořkosti a přijmout nastalou situaci, protože jinak nemůžeme.

Osm let svého života jsem věnoval studiu a psaní knihy Aina hemolele… o kolonii malomocných na havajském ostrově Molokai. Měl jsem možnost osobně vyslechnout příběhy lidí, kteří byli společností stigmatizováni podobně jako ta stará paní za to, že jsou malomocní: byli vyhnaní do kolonie malomocných a nesměli mít žádný kontakt s jinými lidmi, včetně nejbližších příbuzných, nemohli mít vlastní děti, a pokud se to toto nařízení nedodrželo, dítě bylo ihned po porodu odebráno a dáno k adopci. Ostatní se jich štítili, nikdo jim nechtěl dát práci, nikdo je nepovažoval za normální lidi.

Dnes už vidím, že za stigmatizovanými lidmi nemusím chodit až na daleký Molokai. Všude kolem mne žijí stigmatizovaní lidé: stačí, když jsou bezdomovci, když jsou to uprchlíci, když jsou to Romové, když jsou to lidé jiné barvy pleti, lidé jiného náboženství, hlavně toho islámského, když jsou to lidé trpící psychickou nemocí, lidé trpící AIDS, některými druhy kožních či rakovinových nemocí, lidé bez práce, zvláště ve věku nad 50 let, ti mají šanci najít práci prakticky nulovou. Ano, ano, ano. Jak pravdivý je tento japonský film, když nám připomíná realitu našich dnů tady a zde, kde žijeme. V něčem je však nesmírně povzbudivý a krásný. Ta stará paní přes veškerou stigmatizaci nezatrpkla, a když se jí lidé vyhýbali, nezbylo jí než naučit se komunikovat s přírodou: se stromy a jejich listím, s větrem, který si s nimi pohrává a zní to jako hudba velikánského orchestru. Vůně kvetoucích třešní ji dokázala přivést až k extázi. Naučila se komunikovat i se sluncem a měsícem, s vodou, skalami či kamením a také s “obyčejnými” fazolemi, které musely vydržet pálavu slunce, chlad noci či bičování deštěm, absolvovat dlouhou cestu od svého vyklíčení až k okamžiku, kdy je ruka člověka otrhala, zabalila a poslala do prodejen, a odtamtud na cestu ke konkrétnímu člověku na jeho stůl.

Tento film je plný poezie, nádherných obrazů a symbolů. Tak jako náš život. Jeho zhlédnutí vřele doporučuji.

Peter Žaloudek, Vídeň, konec ledna 2016