Nalezla jsem toho, kterého miluji

Znáte to! Na přelomu června a července je doba maturit, promocí, primicí, svěcení jáhnů, ale také i svateb. Dost možná, že jste se sami něčeho z toho zúčastnili.

Jeden z mých příběhů začíná na samém začátku prázdnin.

Moje rodina není velká a pozvání na svatbu je v mém životě vzácné. Tito dva mladí lidé, kteří mě pozvali, pro mne mnoho znamenají. Jsou to přátelé, kteří žijí to Boží slovo „jedni druhých břemena neste“ naplno.

Dlouho jsem vlastně neznala příjmení tohoto mladého, obětavého člověka. Říkala jsem mu zkrátka Kája „Anděl“. Teprve po mnohých měsících se k němu přidala Verča, její původní příjmení neznám vůbec a říkám jí „Andělka“.

Svatba to, věřte mi, byla náramná, přes sto hostů a mezi nimi mnoho mladých, urostlých ženichových přátel ve slavnostním obleku lesáků. Ženich, jako čerstvý lesní inženýr, také v té nejparádnější uniformě.

V malém kostelíčku v Bohuňově zpíval z plna hrdla sbor mládeže o tom, že jsme děti Božího království, o čisté studánce, že Ježíš má nejkrásnější jméno a nakonec o tom, jak je dobré rozdávat lásku svou, ať pozná svět, že žije v nás. Po mši svaté zazněly před kostelem na povel slavnostní salvy z řady pušek.

Hostina byla v nedaleké vesnici a byla veselá, s hudbou i tancem. Slavnostní den se nakláněl a začaly se hrát různé hry.

Uniformovaní chlapci si sedli do řady na připravené židle a nevěsta měla se zavázanýma očima najít ženicha podle rukou. Nastalo všeobecné napětí a pozorování. Ale našla ho! Měl na pravém ukazováčku mozol a uprostřed něho rýhu. Možná to byl otlak z předchozí práce, kdy vysázel stovky stromků v lese.

Ženich hledal mezi děvčaty nevěstu podle nohou. Měl to jistě těžší. Napětí nepolevovalo, ale dopadlo to také skvěle, s potleskem.

Otevřenými dveřmi se nezadržitelně tlačil soumrak.

Cítila jsem velikou potřebu opustit hlučný sál a vyjít do červencového podvečera. Být chvilku v tichu a srovnat si v myšlenkách všechno to prožité.

A proč o tom vlastně píši!?

Právě pro tento tichý, krátký okamžik, kdy jsem sama sobě kladla otázku, zda bych já také poznala TOHO SVÉHO MILOVANÉHO.

Oči se mi zamlžily v slzách.

„Nalezla jsem toho, kterého miluji“.

Tato slova se mi vryla do paměti. Ano, nalezla jsem HO a vím, že omyl je naprosto vyloučený. Má rány na rukou i na nohou. Dává se mi poznat v té největší možné lásce. V oběti života. V lásce Boha i člověka.

Tak buďte šťastni moji mladí novomanželé, buďte hodně a do smrti šťastni. Prožila jsem na vaší svatbě okamžik velkého nalézání.