Revoluce ve Vatikánu aneb Jít ve šlépějích papeže Františka

Papež František inicioval ve svém krátkém pontifikátu celou řadu reforem, které mění od základu církev. Radikální terapie zahrnuje jak konec středověkého, feudálního modelu církve, tak i moderní pohled na rodinu, manželství a sex až po decentralizaci církevních struktur moci. Tempo a obsah reforem je však, žel,  pro mnohé biskupy a kněze doposud příliš rychlé a neakceptovatelné... 

Staré přísloví říká, že děti potřebují dobré příklady, aby se z nich jednou stali dobří lidé, či dokonce hrdinové. A jak je to s námi dospělými? Nepotřebujeme občas i my probuzení z letargie, procitnutí k odvaze, ke krokům a činům, které z nás udělají lidi lepší, než jakými jsme byli doposud? Na Nový rok si podle zvyku dáváme nová předsevzetí, anebo alespoň oprašujeme ta, která jsme si dali již před léty, ale která čas a starosti všedního dne kamsi daleko zavály.

V březnu uplynou tři roky od volby papeže Františka. Nikdy jsem se netajil tím, jak sympatický, inspirující a povzbudivý pro mne tento člověk je. Nyní, na prahu roku 2016, bych rád připomněl sobě i všem lidem dobré vůle, proč by měl být František vzorem nejenom pro křesťany, ale vlastně pro všechny.

Papež, který se po svém zvolení představil jako člověk přicházející “z druhého konce světa”, se přiblížil Evropanům, ale i celému světu hned na začátku svými činy: návštěvou uprchlíků v Lampeduse, upřednostněním své cesty do chudé Albánie před vystoupením v Evropském parlamentu ve Štrasburku, či slavením Velikonoc s vězni jedné římské věznice. Celý jeho dosavadní pontifikát lze charakterizovat jako plný symbolů, znaků a inspirací. Naposledy to bylo jeho vyhlášení mimořádného Roku milosrdenství. Učinil tak v době plné válečných konfliktů v celé řadě zemi střední a severní Afriky, v Nigérii, Sýrii, Iráku, Afganistánu, či na východní Ukrajině, kde Rusy podporovaní separitisté ze svého území Ukrajince vytlačují, v době teroristických útoků a exodu statisíců běženců. Novináři, média i běžní lidé stále jen hledají Schlagzeilen, senzacechtivé tituly zpráv. Ale jaké ještě Schlagzeilen má tento papež dodávat? Nebylo jich snad již dost?

Oproti takovým senzacím potřebuje realizace reforem v církvi svůj čas a tempo. I na tomto poli papež učinil rozhodný a nezvratitelný krok dopředu: svým vystěhováním z papežského paláce, prostými ranními kázáními v malé kapli vatikánského domu pro hosty, učitelskými dokumenty Evangelii Gaudium a hlavně Laudato si, svým frontálním útokem na nehumánní ekonomický systém, neúnavnou snahou o reformu vatikánské kurie, odpoutávání církve od slepé zahleděnosti do sebe samé a jejího odvážného vykročení na cestu k člověku. Po staletí platná zásada Roma locuta, causa finita (Řím promluvil, diskuse je uzavřena) byla Františkovou zásluhou nahrazena jinou – Roma locuta, causa aperta (Řím promluvil, diskuse se otevřela).

Nejlépe to snad dokazuje nedávno ukončená synoda o rodině. Zarytý katolík, který by v závěrečném dokumentu za každou cenu hledal jen pasáže o tom, že církev nepovoluje používání antikoncepce či kondomů, nebo že rozvedení a znovusezdaní nemohou přistupovat ke svatému přijímání, je tam bude hledat velice těžce. Skutečná revoluce je dobře zamaskovaná nejenom v celém textu, ale také v jeho závěrečné části, v níž je tento synodální dokument představen jako “návrh pro papeže”, který jej bere velice vážně a mluví o zcela novém pastoračním konceptu: pryč od předpisů a nařizování k hledání nové formy citlivé pastorace, k plnému doprovázení člověka. Tím jasně mluví o tom, že již skončil čas nařizování a zakazování a že nadešel čas svobodné volby a poskytnutí prostoru pro všechny, nejen pro moralisty a teology, biskupy a papeže, ale i pro člověka samotného, který je v mnohém sám sobě tím nejlepším lékařem – diagnostikem i terapeutem – a nepotřebuje neustálé nařizování shora.

Největší reforma, kterou František inicioval, však teprve začne. A začne i navzdory tomu, že až doposud je s ní prakticky sám, protože téměř nikdo z biskupů a kardinálů nemá odvahu jej podporovat, a naopak většina z nich jen zbaběle vyčkává a nechává jej na bojišti osamoceného. Bude to reforma “uzdravující decentralizace” církevní moci. Padesát let po římsko-centralizačním II. vatikánském koncilu tak má “aggiornamento” najít svou odezvu v dnešním globálním světě a pluralistické církvi. Je to doposud nejožehavější téma, které si papež zvolil, takže i nejprogresivnější a reformně orientovaní biskupové mají z možných konsekvencí strach již nyní. V principu jde totiž o to, nakolik a jakým způsobem bude centrálně rozhodovat Řím, a nakolik a jakým způsobem jednotlivé biskupské konference zemí světa, a to i v otázkách učitelského úřadu. S tím souvisí mnoho jiných aspektů. Především ten, jak v budoucnu označovat v církvi všechno to skryté pod jednou pokličkou, čemu dnes říkáme “katolické, všeobecné”. Bude pak ještě papež nadále symbolem jednoty, jediným vůdcem jedné celosvětové církve, zárukou jednoty, anebo se celý dosavadní mocenský systém rozpadne? Co vlastně žene tohoto papeže jít cestou, kterou jde? Kdo alespoň trochu zná jeho životopis, ví, že František, ten čistý, pravdivý, upřímný a věrohodný člověk bez lži a přetvářky, chce nasměrovat církev tam, kde jsou lidé se všemi svými problémy, do kterých se narodili či byli vmanipulováni. František chce zlikvidovat všechny překážky, které brání v cestě odbourávání skandálů, skrze něž církev stojí sama proti sobě. Zcela zjevně mu jde o to, aby se poselství milosrdenství, spásy a vzkříšení dostalo ke všem lidem. Jinými slovy: i když to tak nevypadá, svět, ve kterém žijeme, přece jen ještě není ztracený. Stojí za to bojovat o lepší svět, být optimistou, někdy možná až idealistou. Člověk, kterému se nevede dobře, trpí a je otrokem nemocí fyzických, duchovních, diskriminačních, hračkou v rukou mocných, majetných, vykořisťujících, bezcharakterních lidí, ta svrchovaná bytost ať je naším středobodem, cílem, sumarizací všech našich snah.

V tomto je pro mne papež František velikým vzorem. Mám ho rád. Přál bych si, abych na prahu nového roku 2016 nebyl sám, kdo ho má rád, kdo se jím nechává inspirovat, aby tento zářící a krásný člověk s poselstvím, které žije a hlásá, pronikl k srdcím všech lidí, a to i biskupů a kněží v Čechách, na Slovensku i jinde, neboť, žel, právě z řad kléru má František podpory nejméně. 

PS: Koncem roku 2015 oznámilo vedení světoznámé Nadace z Aachenu, že cenu Karla Velikého za rok 2016 Za jednotu Evropy obdrží papež František. V odůvodnění se píše: “V uplynulých letech zažila Evropská unie krize a rány. V této době, ve které mnoho občanek a občanů v Evropě hledá orientaci, vysílá jeho Svatost poselství naděje a odvahy. Papež je hlasem svědomí, které upozorňuje na to, že uprostřed všeho je na prvním místě člověk.”

Peter Žaloudek, Vídeň, konec roku 2015