Migrace, emigrace

a další fenomény, které s tím souvisejí

Od chvíle, kdy bylo 27. srpna 2015 téměř před okny mého bytu nalezeno v kamiónu odstaveném na dálnici mezi maďarsko-slovenskou hranicí a Vídní 71 mrtvých běženců (59 mužů, 8 žen a 4 děti), kdy mnozí politici EU v čele s Angelou Merkelovou rozhodli, že už bylo dost přihlížení a nicnedělání v konfrontaci s tímto fenoménem nehumánního umírání, jsem napsal několik textů, které byly otištěny v časopisech pro Čechy a Slováky žijící v zahraničí Nový Polygon, Klub, Vídeňské svobodné listy, nebo na stránce slovenského portálu: www.OK21.sk. Obsah mých textů lze shrnout do následujících bodů: 

  • Tak jako kdysi západní Evropa, USA, Kanada a Austrálie po roce 1948 a 1968 přijala nás Čechoslováky, měli bychom také my v podobném duchu přijímat ty, kterým jde o život, a to bez rozdílu barvy pleti, náboženství či dosaženého civilizačního stupně.
  • Evropská unie, pokud bude jednotná, má na to, aby obrovský příval uprchlíků zvládla. Je ale Evropa schopná dosáhnout jednoty?
  • Demokracie je silná a věrohodná, pokud respektuje principy svobody a tolerance a pokud zároveň dbá na práva slabých, bezmocných a bezprávných, kteří jsou v menšině, jsou jiní a odkázaní na naši pomoc.
  • Křesťanství je opravdové nejen když se praktikuje v kostele, ale když se žije denně doma, na ulici, ve společnosti, všude. Ke křesťanství patří milosrdenství, charita, sociální cítění.

Ve svých textech jsem vzdával hold těm, kteří problém s invazí uprchlíků vnímají jako šanci být ještě lepšími občany, ještě lepšími demokraty a ještě lepšími křesťany. Mnohokrát jsem je i jmenoval a citoval, ať to byla Angela Merkelová, papež František, Jean Claude Juncker, kardinal Schönborn a jiní. Ve svých textech jsem ale také otevřeně kritizoval opačný postoj, opačný pohled na uprchlíky těch, kdo mají moc a jsou mediálně známí. Nevadí mi, že mají jiný pohled. Vadí mi jen to, jak svůj názor propagují, jak argumentují a jak se z nich stali rozsévači strachu. Patří mezi ně český prezident Zeman, a také všichni čelní politici zemí tzv. Vyšegrádské čtyřky. Patří mezi ně představitelé rakouské extrémně pravicové a radikální strany FPÖ Hainz Christian Strache a jeho prezidentský kandidát Norbert Hofer, všichni extrémně radikální politici EU, ale patří mezi ně i český kardinál Duka a mnoho biskupů katolické církve zemí V4, kteří ze strachu z islamizace a terorismu podporují plán přijmout namísto tisíců uprchlíků jako v zemích Západu jen pár desítek těch, kteří se hlásí ke křesťanství.

Mé názory, jakkoliv jsem je měl podložené myšlenkami a skutky velkých osobností, hlavně papeže Františka, se staly terčem kritiky všech těch Čechů a Slováků, kteří obdivují Zemana, a strach se stal pro ně větším mottem, než snaha se ho zbavit. Konstatoval jsem také, že česko-slovenská společnost balancuje na jakési zvláštní, pomyslné kladině a ve snaze udržet rovnováhu a nespadnout na jednu či druhou stranu označí na jedné straně papeže Františka za největší osobnost roku 2015, na druhé straně však ani politici, ani Duka & spol., ani společnost nechce nic z toho, co František dělá, vzít za své a začít konat podobně. Nazývám to kladinou pokrytectví: “František je velký člověk, obdivujeme ho, dáme mu cenu, ale nic z toho, co říká, dělat nebudeme.”

Nyní jsem se dostal do fáze “Umdenken”, změny myšlení. Všechny redaktorky zahraničních časopisů (zajímavé, že vždy ženy) mi vzkazují, že mé názory, jakkoliv dokládané citáty či skutky velkých lidí, se čtenářům nelíbí, a jestli bych nezměnil téma. Měním tedy úhel pohledu. Předem však vím, že ani ten se líbit nebude. Ale já jinak nemohu, já určitě nebudu strkat hlavu do písku jako pštros před fenoménem emigrace, migrace atd. Velice se mi líbí jedna z vět, kterou v konfrontaci s problematikou uprchlíků vyslovil kardinál Schönborn: “Ano, i já mám strach, jako každý jiný člověk. Ale zkušenost mě naučila, že jedinou možností, jak se jej zbavit, je postavit se mu: akceptovat ho, vnitřně rozebrat proč jej mám, a začít něco v sobě měnit tak, abych ho již neměl.” Následně přijal několik uprchlických rodin ve svém paláci, uprchlíky v Rakousku pravidelně navštěvuje a zastává se jich.

Začátkem května navštívil Rakousko Jan Eliasson, zástupce generálního sekretáře OSN, původem Švéd. Všechna rakouská média mu věnovala pozornost. Z jeho slov je patrné, že OSN si dělá starosti z rostoucí tendence ke xenofobii a rasismu vůči uprchlíkům v Evropě. Deník Die Presse s ním uveřejnil rozhovor s titulkem Flüchtlingszahlen werden steigen (Počet uprchlíků poroste), vybírám pár citátů: Osmdesát procent všech uprchlíků na světě žije v chudých zemích. Miliony afgánských uprchlíků žijí v Pákistánu a Íránu, asi milion uprchlíků ze Somálska v Keni, další milion v Etiopii. Na prvním místě jsou to tedy chudé země, které musejí přijímat uprchlíky, a to bychom si konečně měli zde v Evropě, ale i v USA uvědomit. Je to globální fenomén. 
Diskuse, články a debaty o tom, že s přílivem uprchlíků přišlo do Evropy i množství extrémistů či teroristů, se staly vodou na mlýn pro všechny extrémně orientované skupiny a strany. A má to, jak vidíme, neblahý vliv na vývoj xenofobních tendencí v Evropě. … Migraci bychom měli vnímat jako šanci pro demokratickou společnost, ne jako problém násilí… (Die Presse, 3. 5. 2016, str. 4. Jan Eliasson se narodil 17. 9. 1940 v Göteborgu, od roku 2012 je zástupcem sekretáře OSN. Švédský sociální demokrat a dlouholetý diplomat byl v roce 2006 ministrem zahraničí. V letech 2005 až 2006 byl prezidentem Generálního shromáždění OSN.)

Při sledování jeho myšlenek jsem si uvědomil, jak naivní jsou populisticky motivované snahy mnohých politiků, kteří se domnívají, že hermetickým uzavřením hranic vyřeší problémy svých občanů a v zemi zavládne blahobyt a klid. Ano, žijeme v ráji vyvolených: máme práci, střechu nad hlavou, máme co jíst, co si obléci, a ještě nám zůstává čas i peníze na exotické cesty či nákup drahých věcí. Ale je nám snad už opravdu jedno, že někde jinde na světě již třeba dva roky nepršelo, lidé tam nemají ani obyčejnou pitnou vodu, nemohou se pořádně umýt, šíří se tam všechny druhy infekcí a nemocí? Je nám opravdu jedno, že mnohde lidé jen živoří a nemají možnost důstojné existence, možnost vyrůstat civilizovaně a kulturně? Je nám jedno, že ve dvou třetinách světa vládne korupce, násilí a války?

Možná se nám podaří obehnat plot kolem celé Evropy. Ale co pak? Budeme pak přes satelity, mobily a internet sledovat, jak se na opačné straně plotu desítky, stovky, tisíce, milióny jiných lidí budou pokoušet za každou cenu přes ten plot dostat? Do země vyvolené, ve které jakousi zvláštní náhodou žiji i já? Ale co bych tak asi dělal, kdyby situace byla opačná, a já se narodil tam, kde se narodili oni? Neudělal bych snad totéž, co oni nyní?

Možná se pak začne střílet, zabíjet, nevím. Právě když píšu tyto řádky, slyším z rádia zprávu, že utonulých ve Středozemním moři v uplynulém týdnu nebyly jen desítky, jak se zprvu předpokládalo, ale zřejmě 700 až 900 lidí. A takhle to jde den za dnem.

Proto vyzývám k Umdenken, změně mysli. Teď už nejde o to, ubránit si za každou cenu svoje pohodlí, ale pokusit se vžít do toho, co nutí ty ubožáky riskovat úplně všechno, aby žili alespoň trochu lépe než doposud. Empatie je začátek soucitu, charity, soužití. Být člověkem znamená také být člověk člověku člověkem.

Peter Žaloudek, Vídeň, 30.5.2016