Kultura a populismus

Nepřísluší mi vyjadřovat se k prezidentským volbám v zemi, ve které nežiji. Rád bych ale v této souvislosti poukázal na jeden fenomén, společný snad všem zemím dnešního světa. Onen fenomén popsal jednoduchými slovy kanadsko-americký zpěvák, skladatel a hudebník, dnes slavný Neil Young. Pro Magazin Süddeutsche Zeitung nedávno prohlásil, že pokud v nastávajících prezidentských volbách v USA zvítězí Donald Trump, vystěhuje se natrvalo z Ameriky. (Neil Young je autor mnoha slavných protestsongů a hitů, které se zapsaly do kulturního dědictví v oblasti populární hudby. Mezi jeho nejslavnější skladby patří např. Heart of gold, The needle and the damage done, Cinnamon girl, Sugar Mountain, Like a hurricane, Hey hey, my my aj.)

Neil Young je přesvědčený, že Spojené státy nyní budou sklízet úrodu setby, kterou po celá desetiletí rozsévaly: „Všechno, co se v této společnosti považuje za blbost, se neustále prezentuje v reality-shows televizních stanic. A to je svět, ve kterém se pohybuje a žije Donald Trump.” Podle rockové legendy lidé již téměř nejsou schopni rozlišovat mezi realitou a šoubyznysem: „Trump se tak stal produktem personifikace amerického mediálního světa.”

Donald Trump pouští na svých předvolebních mítincích Youngovu skladbu Rock in the free world, třebaže jejího autora nikdy nepožádal o svolení. Young to bere s nadhledem, používání písně mu nezakázal, zároveň však veřejně pronesl, že takové chování přináší nedobrou publicitu, která je horší než jeho zákaz (10. Juni 2016).

Dnešní dobu mnozí považují za dobu všudypřítomné manipulace všemocných médií, rozhlasu, televize, tisku, reklamy. Není to tak dávno, kdy člověk, aby se něco dověděl a duchovně pookřál, šel do biografu, do divadla, na koncert a, možná především, do kostela.  Předtím to bylo ještě jednodušší: kostel – divadlo – koncert, a čím dále do minulosti, tím bylo těch veřejných informačních či vzdělávacích možností méně. Člověk je tvor učenlivý, takže se každé změně i vymoženostem, které s sebou nová doba přináší, docela rychle přizpůsobil. Otázka je, jestli je člověk od své přirozenosti nastavený tak, aby byl schopen to nové také okamžitě vyhodnotit, vstřebat, přizpůsobit se a nasměrovat jinak, než tomu bylo dosud. Ale do toho se nyní pouštět nechci. To, co mě zajímá a nad čím často přemýšlím, je fakt, že jsme se téměř odnaučili vnímat ticho, klid, přírodu, zpěv ptáků. Chodíme kolem sebe se sluchátky na uších, na přechodech riskujeme vlastní i cizí život, protože ruch ulice je přehlušován hlukem ze sluchátek. Bez mobilu se nevydáme ani na krok, neboť vždy a všude musíme být na dosah, jako by snad šlo o život. A pokud nám přece jen zbude chvilka času, usedáme k počítači a internetu.

Po návratu domů ihned zapínáme rádio či televizi, a i když je nesledujeme, pořady tam kdesi v pozadí stále běží a vytvářejí prazvláštní kulisu napětí a elektromagnetického smogu. Vrcholem nevkusu a neúcty je, když dostaneme návštěvu, která s námi chce mluvit, a nás ani nenapadne televizi či rádio vypnout. Anebo usneme, televize běží dál, a my si myslíme, že tak je to v pořádku. Jsme neustále masírováni hlukem, tóny hudby, rezonancí slov, vystaveni devalvaci a absenci kultury, duchovna a krásy. Média, aniž bychom si to uvědomovali, se stala naším bohem, naším náboženstvím, život bez neustálého hluku a ruchu si už ani nedovedeme představit. To je jeden fenomén.

Druhým fenoménem dnešní doby je politika a politici. V této části světa, kde jsme se narodili, vládne mír, máme možnost se ke všemu vyjadřovat. Politiky si volíme svobodně a dobrovolně. Když se nám znelíbí, v příštích volbách je už nezvolíme. Jsme hrdí na to, že v takové společnosti žijeme. Přitom nám možná uniká, že to již dávno není ta skutečná demokracie, po jaké jsme kdysi toužili, ale jen jakási pseudodemokracie. O všem rozhodují médií a hospodářskou situací ovlivňované strany a jejich vůdci (hlavně výší nezaměstnanosti a strachem z uprchlíků; jak skvěle se tyto dva fenomény prodávají a jak skvěle toho mnozí politici dovedou využít a zneužít!). Mají sice moc něco nebo i mnohé změnit, ale většinou to nedělají, protože někdy by to musely být tak zásadní a radikální změny, že by jim podřízly větev, na které se nyní nacházejí, a v příštích volbách by již neuspěli. A tak naši politici dělají jakési prazvláštní akrobatické, cirkusové přemety a kotrmelce, které jim umožňují na jedné straně zůstat u moci a na druhé straně hezky – já tomu říkám populisticky – slibovat lidem všechno to, co by chtěli slyšet.

Ano, diplomacie, politika, společenský život vyžadují diskuse, kompromisy, hledání konsensu. A také něco, čemu se říká „nastavená laťka“ – niveau, úroveň, jakýsi pomyslný horizont či hranice, kterou již není možné překročit. Hodnoty, kvality, které by nade vším měly mít prioritu. Když se to nestane a tyto „pomyslné“ hranice taktu, slušnosti, vzdělanosti, inteligence atd. zmizí, poruší se, pak máme na scéně typy lidí, jako je kdesi v USA Donald Trump, v Česku Zeman, na Slovensku Kotleba a Fico, v Maďarsku Orbán, ve Francii Le Pen, v Rakousku Strache, v Rusku Putin, v Anglii zmanipulovaná masa krátkozrakých odpůrců EU, a mohl bych pokračovat dál. Ideologie rychlých, snadných a laciných řešení, vychytralost těch, kteří hned na všechno znají odpověď a všechno dovedou vyřešit, dnes vládne světem namísto rozumu, citu, slušnosti, charity, milosrdenství, ochoty dělit se s jinými, pomáhat slabším a nuzným. Neil Young již řešení má, ví, co udělá, když volby vyhraje Trump. Má kam jít. Co si ale počnu s tímto fenoménem já v této části Evropy, kde žiju? Pouhé vystěhování již není řešení. A tak alespoň píšu tyto řádky.

Peter Žaloudek, Vídeň, 20. června 2016