Svatořečení Matky Terezy z Kalkaty

Několik osobních vět k této události

Nemám rád svatořečení. Je to masová akce propagující někoho, kdo se jiným masám může jevit jako kontroverzní, zcela nesvatá osobnost. Jako u každé “masové” akce, jež  se dá lehce zmanipulovat míněním “někoho”, také zde hrozí obrovské nebezpečí, že může být třeba jen lehce zmanipulováno anebo se může stát jakýmsi manipulativním prvkem politicko-mocenského rázu. I když na druhé straně se říká Vox populi, vox dei – hlas lidu, hlas boží, a v našich končinách se zase traduje, že při vylévání vody z vaničky je třeba opatrnosti, aby se s vodou náhodou nevylilo i dítě - jinými slovy:  ačkoliv je pro mne akt svatořečení sporným faktem, uznávám, že přece jen je v něm cosi, co by mělo zůstat, co by se mělo respektovat a ctít. Tak jako se všude na světě ctí osobnosti, které obdržely např. Nobelovu cenu za mír, katolická církev uctívá již po staletí osobnosti, které vynikaly láskou k Bohu a k bližnímu a svým životem inspirovaly své současníky i další pokolení.

Svatořečení Matky Terezy z Kalkaty jsem se 4. září v Římě zúčastnil. Přesněji řečeno, přiletěl jsem do Říma proto, abych se tam setkal s americkým knězem z řehole P. Damiána, který působí na ostrově Molokai, kam jsem mnohokrát zavítal při psaní knihy o hrdinském životě P. Damiána de Veuster. Když mi letos v březnu P. Bill Petrie oznámil, že se chystá na svatořečení Matky Terezy do Říma, domluvili jsme se, že se tam setkáme a zajdeme někam na dobré jídlo, abych se mu tak revanšoval za všechno dobré, co pro mě na ostrově udělal. Z Molokai do Říma je to téměř 24 hodin letu, pro mne z Vídně asi hodina. Naše setkání bylo velmi radostné a inspirativní. Koneckonců posuďte sami, z vyprávění P. Billa jsem vybral tyto myšlenky:

P. Bill Petrie Matku Terezu osobně znal, pracoval s ní 25 let v Indii. O tom, co dělá, jak pečuje o ubohé a malomocné, se dověděl z médií. Jako mladý americký kněz byl inspirován životem P. Damiána, který malomocným zasvětil svůj život. V USA ale malomocní prakticky neexistují a tak se za ní do Indie se svolením svých představených v roce 1973 vydal. Bez jakéhokoliv pozvání, na letišti ho nikdo nečekal. (Sestrám Matky Terezy pomáhá mnoho dobrovolníků z celého světa, ony samy však o ně nežádají.  Příchozímu ukážou, co by mohl dělat, a je na něm, jestli se oné činnosti bude věnovat.) Zpočátku si myslel, že o jeho pomoc nikdo nestojí. Přitom byl vystudovaným knězem z USA, členem řehole honosící se, že do ní patřil P. Damián.

Pomalu se však z něho stával nejenom pečovatel o ty nejubožejší, které bylo třeba umývat, krmit, oblékat, hladit či držet za ruku, když umírali, ale i ten, kdo organizoval cesty Matky Terezy po celém světě, doprovázel ji, vyřizoval dokumenty a všechno kolem zakládání nových komunit sester. Samozvaný dobrovolník z USA se v Indii postupně vypracoval až v jakousi hybnou páku, díky níž se celý svět dovídal o velkolepých činech Matky Terezy.

Naše dvě setkání letos v Římě se tedy automaticky točila právě kolem života Matky Terezy. P. Bill se rozpovídal, a člověk by v té chvíli nejraději zastavil čas, poslouchal a poslouchal, protože psát nebo nahrávat bych si kvůli posvátnosti času nebyl troufl. Hltal jsem celou svou bytostí, co jeden z nejbližších a nejvěrnějších svědků Matky Terezy o ní vykládal.

Matka Tereza toho nikdy moc nenapovídala, a žila to, čím byla: dělila se o něhu, lásku a radost s těmi, kteří neměli nic. Svou neustálou tichostí, modlitbou, vnitřním utrpením (celá desetiletí trpěla depresemi) si vytvořila svůj vlastní svět, ve kterém byl na prvním místě Ježíš Kristus jako ztělesnění trpícího člověka. V každém člověku ho viděla. Přestože byla původem Evropanka, přijala za své to, co ctí svět východních náboženství: při setkání si lidé nepodávají ruce, tak jako jsme zvyklí my, ale sepnou je prsty nahoru na úrovni hrudníku a jemně se druhému člověku ukloní na pozdrav. Chce se tím říci – Bůh ve mně respektuje Boha v tobě. Vnímání Boha v každé bytosti se stalo symbolem jejího života. Poté co v roce 1979 obdržela Nobelovu cenu za mír, stala se celosvětově známou a hodně cestovala, a státníci všech zemí se předbíhali, aby ji přijali či nějak uctili. Nerozlišovala, jestli byl někdo zvolený demokraticky, či diktátor. Tehdy i dnes jí to mnozí vyčítali a připomínali, že by se neměla setkávat s určitým druhem politiků a lidí. Ona však na to nereagovala. Setkávala se se všemi, protože ve všech svého Ježíše, kterého tak milovala a který se stýkal s hříšníky a veřejně špatnými lidmi, viděla skrytého na dně jejich bytosti. Bylo to mystické vnímání Boha v lidech, je těžké vysvětlit to slovníkem člověka našeho století.

Svým sestrám vždy připomínala, že k nemocným mají přicházet s dobrou náladou, usměvavé, naplněné Boží láskou. A pokud toho někdy nejsou z jakéhokoliv důvodu schopné, nemají k lidem chodit vůbec. Ano, i toto mi o ní P. Bill prozradil. Jak se asi tato slova poslouchají v dnešním moderním světě, jak nesrozumitelná jsou pro mnohé z lidí, kteří teď pracují v kolosu fabrik moderního zdravotnictví, v nemocnicích či v domovech důchodců, jak jsou nesrozumitelná pro mnohé, kteří vidí ve své práci především možnost výdělku, a teprve pak (snad) službu bližním.

P. Bill často doprovázel Matku Terezu na cestách po Indii. Jezdili většinou vlakem. V nepředstavitelném vedru, v nepředstavitelně bídných a stísněných vlacích. O nějaké první třídě, místenkách, klimatizaci se nedalo v porovnání s naším dnešním “západním” standardem vůbec mluvit. Ve vlaku strávili celé hodiny, někdy i celý den. Matka Tereza při tom nic nesnědla, nic nepila, a to ani na naléhavé prosby spolusester či jeho. Byla vždy zadumaná, ponořená ve svých myšlenkách, meditativní, tichá. V duchu se často koncentrovala na to, kam jedou, s kým se má setkat. Když dorazili na místo, čekaly na ně spolusestry anebo někdo, kdo je odvedl k nemocným. Matka Tereza náhle náramně ožila, byl to najednou úplně jiný člověk. Do této chvíle byly vidět na její tváři obrovské vrásky, znak dehydratace,  a najednou tato dehydratovaná tvář září, usmívá se, plane ohněm. Jako by celou tu cestu v sobě sbírala energii a lásku pro lidi, se kterými se měla setkat.

Na jednu cestu si P. Bill i po tolika letech vzpomíná zvlášť silně. Jednou za týden jezdili vlakem do jistého leprosária. Brali s sebou velký pytel s léky, který jim posílali dobrodinci z celého světa, a ty pak rozdávali pacientům. Jednou měli znovu vyjet na pravidelnou návštěvu, Matka Tereza si ale uvědomila, že mají příliš málo léků, zásilky jednoduše nedošly. A tak P. Billovi řekla, že tento týden nepojedou, protože nemají pacientům co dát. Jeli až následující týden. Jaké bylo jejich překvapení, když se tam lidé neustále vyptávali, proč minulý týden nepřišla: “Vždyť my jsme se těšili na vás, ne na léky, toužili jsme po setkání s vámi…”.

Během hodin, které jsem s P. Billem letos v Římě zažil, mi toho ze svých osobních vzpomínek na Matku Terezu řekl hodně. Nic jsem si nezapisoval, jen jsem se snažil uložit  to do paměti své stárnoucí hlavy. Bylo by toho mnohem víc, o čem bych teď mohl psát. Ale jednou se snad dočkáme životopisu od P. Billa, protože jednak o to byl požádán mnoha lidmi a jednak to cítí jako svou povinnost.

Končím alespoň těmito myšlenkami vypovídajícími o veliké ženě 20. století. Nemám rád svatořečení. Možná, že ani papež František nemá rád svatořečení, protože při kanonizaci řekl, že ačkoliv je Matka Tereza již svatá, pro nás zůstává navždy Matkou Terezou. Prostá, ale silná slova. Dnes, kdy se medicína, péče o nemocné a staré lidi stává víc a více byznysem, a ne službou bližnímu. Dnes, kdy pojem “svatý” irituje a kdy lidé nevědí, co si s takovým “titulem” mají počít. Dnes, když snad možná víc než kdy jindy, přestože je technika tak vyspělá a o medicíně toho víme jako nikdy předtím, je zapotřebí cosi víc, než jen “vymoženost” či úroveň technického vybavení ve špitálech. Přímý kontakt s člověkem, slovo útěchy, povzbuzení, nezištné podání sklenice vody, bez nároků na větší mzdu, dnes, kdy svět tolik potřebuje světce – lidi, kteří dokážou nadchnout, zapálit, povzbudit, iniciovat cestu k humánnějšímu, sociálnějšímu, soucitnějšímu spolupobývání na této naší matce Zemi. Děkuji za pozornost!

Peter Žaloudek, Vídeň, září 2016