Jak jsem odkryla svoje povolání, aneb Nic není náhoda

Během mše sv. ve farním kostele ve Starém Bohumíně v sobotu 6. srpna letošního roku proběhla slavnost věčných slibů Kamily Staňkové z Říčan, dnes sestry Marie Zdislavy.

Při této slavnosti sestru Zdislavu doprovázeli její nejbližší rodinní příslušníci, řeholní sestry a také velká skupina farníků ze všech tří obcí našeho společenství. Možnost zúčastnit se této slavnosti byla pro zúčastněné darem Boží milosti. Pro Marii Zdislavu byla slavnost završením dlouhé cesty do řad Kongargace Služebnic Nejsvětější Panny Marie. Pro náš zpravodaj nyní sestra Zdislava napsala upřímnou výpověď o svých rozhodováních a úkonech, které musela na cestě ke svému cíli podstoupit.

Sestře Zdislavě děkujeme a na dálku jí do dalších dnů a roků vyprošujeme stálou posilu Ducha svatého a podporu Panny Marie.

Následující povídání sestry Marie Zdislavy doplňujeme několika fotografiemi z uvedené slavnosti.

         Už mockrát jsem slyšela otázku: "Proč jsi šla do kláštera". A právě pokaždé tato otázka ve mě vyvolá vzpomínky na úžasné lidi, které mi Bůh do té mé cesty postavil nebo skutečnosti, které by ani nejlepší režisér nevymyslel. Vždycky jsem si třeba lámala hlavu, proč právě mariánská kongregace: ale vždyť právě v kostele Narození Panny Marie jsem byla pokřtěná a v kostele pod stejným vyzváním jen na jiném místě jsem též skládala věčné sliby. Ale to je jen drobnost, protože k Panně Marii jsem se vždycky utíkala v modlitbě a jí všechno svěřovala, takže být její malou služebnicí bylo pro mě velmi lákavé. Ne, nic nebylo a není náhodou a já stále silněji vnímám, že řeholní povolání je dar, ke kterému Bůh nejen zve, ale též mu na té cestě pomáhá. Takže, jak se to vlastně stalo, že jsem se rozhodla pro to zasvětit svůj život Pánu Ježíši?

         Když jsem byla malá, nebyla v naší zemi náboženská svoboda tak jako dneska a uvidět řeholnici nebylo možné. Od mamky jsem věděla, že sestřičky se modlí a pracují v ústavech, kde se starají o postižené a to byla též moje představa o řeholních sestrách. Po politických změnách u nás jsem se začala o víru zajímat víc a též chodit do kostela a společenství. Tam nás o. Milan Mihulec seznámil se situací sestřiček františkánek, kterým stát vrátil domov důchodců a požádal nás, abychom jim, pokud máme o prázdninách čas, jeli pomoci. Ještě ten večer jsme se tři holky rozhodly tam jet. Tehdy jsem ani ve snu netušila, že toto rozhodnutí, bylo mi myslím 16 let, ovlivní celý můj život. Pobyt u sestřiček ve Velkém Újezdu mě uchvátil. Moc se mi líbilo, že mohu pomáhat lidem upoutaným na lůžko a tato služba je provázána modlitbou. Tam jsem v srdci poprvé zatoužila být řeholnicí. Po návratu domů mě ještě nějakou dobu drželo nadšení, ale současně jsem si stále více uvědomovala, že touto cestou jde příliš málo lidí, že nechci vybočovat z davu, že chci velkou rodinu a hlavně, proč by Pán Ježíš chtěl právě mě, nejsem moc zbožná a ani s tím charakterem to není nejlepší. Nicméně, tato událost byla v mém srdci hluboko vrytá.

Myšlenka jít do řádu se ve mně opět ozvala, kdy jsem už byla zaměstnaná a čekala mě slibná cesta k úspěchu ve své profesi. Tehdy se před dveřmi našeho bytu z ničeho nic objevila kamarádka s nabídkou jet na Antiochii (je to evangelizace převážně v pohraničí). Byla jsem na dvou těchto akcích a hodně myšlenek jsem na nich pochopila. Hlavně to, že víra je obrovský dar, a můj vztah k Bohu se ještě více upevnil. V této době mi velkou oporou byl o. Bedřich Provazník. S velkým pokojem a rozvahou mi pomáhal rozeznávat, jestli to, nad čím uvažuji, není jen nějaký rozmar. Z breviáře, který mi tehdy daroval na novou cestu, se modlím dodnes.

Pak následovalo rozhodnutí pomoct ve Fatymu, což je společenství mladých, kteří věnují rok nebo dva službě církvi ve farnosti v pohraničí. Knězi, který měl na starosti oblast, ve které jsem později působila, jsem napsala dopis, ve kterém jsem mu sdělila, že ráda pomůžu, ale též, že pro tuto práci nemám ani vzdělání, ani zkušenosti. Dopis jsem odeslala s přesvědčením, že dotyčný adresát mou nabídku odmítne. V duchu jsem si stanovila datum, do kdy má jeho odpověď přijít. Telefonoval mi právě v ten určený den a já jsem neprotestovala.

Věděla jsem, že můj život je v Božích rukou. Pak tedy následovaly dva roky služby ve Fatymu s úmyslem, aby mi Pán pomohl rozeznat životní cestu a dal mi odvahu následovat ho. Na toto období vzpomínám velmi ráda, protože jsem mohla zakusit, jak Pán dokáže dodat člověku dary, které na své cestě potřebuje. A též zprostředkovat lidi, kteří mu pomohou.

V mém případě to byl o. Marek Dunda, kterému vděčím, že mi hodně pomáhal. Když už jsem opravdu velmi vnímala, že přichází doba rozhodování, ukázal mi při jednom rozhovoru pohlednici a řekl: "Teď vidíš obrázek, ale abys věděla, kdo ti ji napsal a co píše, musíš ji obrátit a podívat se." Pochopila jsem to, našla knížku s řeholemi u nás a vybrala jsem tři. Kamarádka mi pomohla napsat dopisy a po nedlouhém korespondování jsem se k nim jela podívat. Mezi nimi byla i naše kongregace sester Služebnic Nejsvětější Panny Marie. Když jsem přijela do Ludgeřovic a vstoupila do klášterní kaple, rozhostil se v mém srdci klid a radost. Po této návštěvě jsem si postupně uvědomovala, že toto je to místo, charisma a společenství, ke kterému mě Ježíš zve. Požádala jsme sestry o přijetí do zdejší komunity a s malou dvouletou přestávkou vytrvala až doteď.

         Závěrem bych vám všem farníkům ostrovačické a knínické farnosti chtěla poděkovat, že jste mě doprovázeli svou modlitbou v den věčných slibů, ať už přímo zde ve Starém Bohumíně nebo se duchovně spojovali z jiných míst. Děkuji za dary materiální i finanční. Chci vás prosit o trvalou vzájemnou modlitbu, abychom na svých životních cestách vytrvali s Pánem až do konce. 

Autoři článků: