Antiazylová politika jako dědictví minulosti

"Demokracii se musíme učit"

Pod tímto titulkem uveřejnila rakouská tisková agentura ORF NEWS 10. srpna letošního roku rozsáhlý materiál o “roztříštěné politické scéně v České republice, o neschopnosti politicky angažovat vzdělané občany, o sympatii Čechů k populistickým charismatikům”. Těmito a podobnými slovy se vyjádřili rakouští znalci k dění v České republice, která odmítá přijímat uprchlíky. Neochota přijímat uprchlíky je podle nich do velké míry zapříčiněna dlouholetou komunistickou minulostí Československa. Země se musí teprve naučit, co to znamená být  fungující demokratickou společností.

Jako první promluvila paní Barbara Coudenhove-Kalergi, bývalá novinářka, dlouholetá pracovnice ORF a po revoluci také poradkyně Václava Havla: “Česko, Maďarsko, Polsko a Slovensko si nechtějí nechat do své politiky mluvit. Říkají: Za monarchie nás šikanovali Rakušané, za komunismu Rusové a nyní Evropská unie. Politik, který v těchto zemích Evropskou unii kritizuje, je uznávaný a z voleb vychází jako vítěz.” Dalším důvodem, proč Češi sympatizují s nacionalistickými populisty (Klaus, Zeman, Babiš), je podle Barbary Coudenhove-Kalergi roztříštěnost politického spektra. Klasické politické rozdělení neexistuje. Křesťanští demokraté se z povědomí lidí téměř vytratili a sociální demokracie je slabá. Občanům České republiky jsou milejší výroky nynějšího prezidenta Zemana či jeho předchůdce Václava Klause, nacionalisty, od něhož  se Zeman liší jen tím, že má smysl pro humor. Avšak jeho humor je provokující, urážlivý a často překračuje hranice slušnosti. To ale Češi milují.

Babiš představuje nový typ politika – je bohatý a charizmatický. Demokracie zde funguje zatím příliš krátkou dobu na to, aby se stala podhoubím ke vzniku platformy pro tolerantní a humanisticky orientované iniciativy, které sehrávají důležitou a nenahraditelnou roli právě v takových situacích, jakou je nyní např. uprchlická krize. Vláda Václava Havla byla jen krátkou “hvězdnou epochou morálky, zatímco nyní jsme svědky upadnutí do maloduchosti”.

Čechům se nikdy nevedlo tak dobře jako dnes. Podle statistiky z roku 2015 činil ekonomický narůst 4,3 procenta. Přesto mají Češi strach z toho, že s přijetím uprchlíků se jim bude dařit hůře. Neustále sledují, co všechno jim ve srovnání se státy západní Evropy chybí, a proces dohánění úrovně obyvatel Západu se jim zdá příliš zdlouhavý.

Podle rakouského politologa Christiana Harpfära, profesora vídeňské univerzity, očekávali Češi ve fázi euforie po roce 1989 prudkou demokratizaci společnosti a rychlý přechod k fungujícímu tržnímu hospodářství, koncem devadesátých let však přišlo vystřízlivění. Jen menší část národa se cítí být vítězi, zatímco většina si myslí, že se jim za komunismu vedlo lépe. Především starší generace je na tom špatně. Většina důchodců pobírá důchod mezi 100 až 400 eury měsíčně. Tito lidé nechápou, proč by po čtyřiceti letech práce v dobách komunismu měli na tom být finančně hůře než nějací uprchlíci z Iráku nebo Sýrie, kteří k rozvoji státu nijak nepřispěli. Podle Harpfära jsou Češi rasisté. Zatímco bílí dělníci z Ukrajiny křesťansko-katolického vyznání jsou akceptováni, tmavohnědí islámští emigranti jsou silně nežádoucí. Po dlouhé historické epoše komunistického ateismu je jakýkoliv vliv náboženství na společnost a stát extrémně až agresivně odmítaný. Islám jako náboženství je všeobecně považován za hrozbu.

         Česká společnost je rozdělena také podle názoru Jochena Oltmera, který se zabývá výzkumem migrace. V souvislosti s uprchlíky podle něj vyvstává fenomén dělení na “my” a “oni”. Na uprchlíky se místní dívají “spatra” jako na lidi méněcennější rasy.

Georg Hoffman-Ostenhof, novinář se zaměřením na zahraniční informace v týdeníku Profil, vidí ještě jiný důvod, proč země “Východu” (a speciálně Česká republika) odmítají politiku EU a postrádají ochotu se na přijímání uprchlíků podílet: “Sametová revoluce v roce 1989 nebyla vnímána jen jako vítězství nad komunistickou diktaturou, ale také jako osvobození od ruské nadvlády a zároveň i jako šance k vytvoření národní identity a hrdosti. A právě vytvoření silného státu budícího národní hrdost se věnovalo co nejvíce sil. V té době se ale země západní Evropy nacházely již v post-nacionalistické fázi, kterou si prošly hned po válce, a nyní byly zaměřeny na budování evropského integračního procesu.”

Mezi dotazovanými zazněl i hlas Josefa Mlejnka, profesora politických věd na Karlově univerzitě: “Ochota k aktivitě v tzv. civilní společnosti a projevy občanské kuráže v Česku prakticky vůbec neexistují, zde převládá spíše tendence ke klientelismu.” Chování voličů přirovnává ke konzumní společnosti. Čeští voliči se podle něho chovají jako zákazníci, kteří si v supermarketu vybírají zboží často jen podle toho, co o něm říkají reklamy. To bohužel zvyšuje riziko, že v příštích volbách, stejně jako v roce 2014, raději znovu zvolí Babiše, než zkušeného politika s vizemi, argumenty a charakterem. Úspěch charizmatického populisty ve volbách nesvědčí o demokratické vyspělosti společnosti. Zde se musí česká společnost ještě mnohému učit, aby se začala chovat demokraticky.”

Někdy je dobré a výchovné vyslechnout si názory jiných lidí, to, jak vnímají konkrétního člověka či celou společnost. Je to sice pohled zvenku, ale pohled nezatížený vlastním egem, z jiného úhlu a z jiné perspektivy. V takovém pohledu je zakomponována šance na objektivní sebereflexi a pokorné uvědomění, jsem-li opravdu tak dokonalý, jak si to o sobě často myslím, anebo jestli bych neměl z úhlu pohledu jiného člověka korigovat něco, co jsem až do této chvíle sám u sebe nebral vážně.

Ve výročí sovětské okupace 21. srpna 2016 volně zpracoval Peter Žaloudek, Vídeň