Letošní tábor na faře v Ostrovačicích a jeho specifika

Děti jsou na táboře stále lépe a dokonaleji vychovávány ve víře. Jak?

Pravidelná modlitba – zejména večer pomáhala zklidnit rozradostněné táborníky, navíc její hlasité vyjádření (ale i možnost jejího nevyjádření) napomáhá dětem si uvědomit pocit bezpečí, který plyne jak z modlitby samotné, tak ze společenství kamarádů. Ačkoli některé menší děti ještě nerozumí, cítily atmosféru, která vládla, ty starší cítily prožitek bezpodmínečné Boží lásky a vzájemné hlubší poznání sebe i ostatních, dokázaly zpracovávat negativní pocity plynoucí ze smutku a selhání vírou v lepší další den. Starší děti dokázaly prosit nejen za sebe, ale i za ostatní.

Dalším bodem, který bych chtěla zmínit na cestě výchovy k víře, je faktor osobního příkladu. Skalní vedoucí, které tábor vedou, mají velice dobrý vztah k víře, umí jej skvěle vyjádřit, sdělit i malým dětem. Je důležité nejen to, co rodiče/vedoucí říkají, ale především to, co dělají. My si nevybíráme, zda budeme vzorem: my jím jsme. Děti napodobují. Příklad rodičů/vedoucích/praktikantů je důležitější než všechny hry a příběhy, které děti vyslechly. Byli jsme také společně na mši, v kostele, účastnili jsme se křtu. Mnoho účastníků (dětí ve věku 9-12 let) letošního tábora, bylo letos poprvé u prvního svatého přijímání. Mladší děti měly šanci s nimi tento zážitek prožít, ptát se na okolnosti, vidět a slyšet rozhodnutí, které k tomu jejich kamarády vedly. Starší praktikanti se připravují na biřmování – mladší děti o tom ví a přemýšlí a ptají se. To vše má svůj smysl, to vše činí tábor na faře ojedinělým.

Děti si však ze všeho nejraději hrají. Her připravily vedoucí bezpočet. A samy se neohroženě několika her zúčastnily, „bojovaly“ proti praktikantům, aby bylo jasné, že na táboře jsou si všichni rovni. Nikdo se nad nikoho nepovyšuje a navíc to prostě byla skvělá zábava, u které jsme se všichni nasmáli. Hra má pro děti smysl, je zábavná a ještě se při ní člověk něco naučí. Dítě v sobě smysl intuitivně vnímá, možná nechápe všechny souvislosti, ale dokáže vnímat její cenu a jednoho dne se pak zeptá „proč to tak je?“ Je důležité, aby už před touto otázkou dostalo možnost a prostor pro tušení toho, co nás přesahuje.

Dělíme se o životní zkušenosti, neboť na táboře je to možné. Na táboře je možné opustit bezpečí své biologické rodiny a vstoupit do nového společenství. Společenství podobných rodin, kde v některých rodinách nemusí být až tak zcela jasno jak přesně nábožensky vychovávat děti, i když rodiče jsou křesťané a děti jsou pokřtěny. Možná také, že v některých rodinách bude komunikace ohledně posvátných věcí zapovězena, na všechny dětské otázky je odpovědí jen hluboké mlčení.

V některých rodinách je spoléháno na výuku náboženství v rámci školy a celý kontakt s farním společenstvím se omezuje na občasnou nedělní bohoslužbu. Tábor je skvělým místem, kde lze víru předávat jinak, nově, navíc pro děti zábavnou a bezpečnou formou. Děti objevují bohatstvím víry, které předává jeden člen druhému. Protože právě parta vrstevníků vychovává dítě velmi intenzivně.

Partou mých dvou dětí se stalo dobré křesťanské společenství, což je pro mě jako pro matku neocenitelná věc. Moje děti si z tábora přináší zpět do našeho života vše dobré, co jim pomáhá dále růst ve víře.

Musím ještě na konci tohoto článku vzpomenout na hru „Na štěstí“, kterou děti hrály v závěru tábora. Musely postupovat do cíle na třech stanovištích dopředu pouze na základě toho, zda dokázaly uhodnout, zda jim padne panna nebo orel a v případě neúspěchu se musely vracet na start. Některé děti prošly hned – měly štěstí. Některé se neustále vracely na start, propadaly smutku, byly naštvané, ale vedoucí jim nedaly pokoj, dokud všechny neprošly do cíle. Poučením z této hry bylo – nikdy to nevzdávej. Někdy prostě nemáš štěstí, ale musíš se vrátit na začátek a zkusit to znova a znova. Spolehni se na Boha a měj v něj víru a on ti pomůže. Musím říct, že mnoho dětí nad tím přemýšlelo a aplikovalo to pak v některých životních situacích, trpělivě a bez smutku a hněvu. Zkrátka jen znovu prošly tím, co už jednou zkusily. A ten zážitek byl pro ně neocenitelný.

Takže ještě jednou děkuji všem vedoucím, které ve svém osobním volnu, o své dovolené, bez nároku na mzdu, bez nároku na sladký spánek, pomohly těmto dětem prožít tak krásný týden a být Bohu blíž. Díky za vás, bez vás by to nešlo. A nešlo by to nikdy zrealizovat bez otce Ludvíka, který nám poskytl faru a dal nám požehnání a celou dobu nám držel palce, aby už nepršelo.