Farní pouť k Božímu milosrdenství

V letošním roce, který prožíváme jako Svatý rok Božího milosrdenství, snad ani nešlo směřovat farní pouť jinam než do míst, která jsou významnými symboly Božího milosrdenství.

Proto hlavním cílem naší letošní farní pouti byl Žďár nad Sázavou, kde v tamější bazilice byla otevřena brána Božího milosrdenství. Vynechat jsme nemohli ani poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, který je ve správě téže farnosti. Druhým důležitým cílem byly Slavkovice s poutním kostelem zasvěceným Božímu milosrdenství a sv. Faustyně.

Pro další cíle byla pojítkem osobnost významného opata žďárského cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvy a architekta Jana Blažeje Santiniho. Plodem jejich úspěšné spolupráce byla nejen úprava samotné žďárské baziliky Nanebevzetí Panny Marie a dalších budov tehdejšího kláštera (dnes zámku), ale i stavba poutního kostela na Zelené hoře. Rádi jsme si proto prohlédli také jejich další díla - alespoň z venku Dolní (morový) hřbitov, a hned ráno udělali zastávku v Obyčtově. Na výstavbě tamního kostela Navštívení Panny Marie se tento umělec také podílel, stejně jako na přestavbě kostela sv. Petra a Pavla v nedaleké Horní Bobrové.

Obdivovali jsme nejen stavební dokonalost, uměleckou vytříbenost a skvělou výzdobu těchto objektů, ale i jejich myšlenkový obsah a duchovní náplň propojené řadou originálních prvků křesťanské symboliky. Velkým zážitkem byla účast na ranní mši v obyčtovském kostele, stejně jako uvítání ve žďárském zámku zdejším farářem. P. Vladimír Záleský se s námi procítěně modlil k Božímu milosrdenství a provedl nás Svatou bránou. (Okrajově ale velmi upřímně připomněl, že v Knínicích má příbuzné.) S velkou ochotou a profesionální dokonalostí se nám potom věnovaly průvodkyně na zámku i na Zelené hoře.

V plánované polední přestávce jsme na oběd zajeli do blízkých Škrdlovic, kde si zájemci mohli prohlédnout práci ve sklářské dílně. V obci nás zaujala také stavba nové kaple zasvěcená svatým Cyrilu a Metodějovi (projektoval prof. Kysela z VUT Brno, vysvěcena byla v roce 1999).

Poutníci s povděkem přijali možnost ke krátkému odpočinutí navštívit nedaleké Velké Dářko, největší rybník Vysočiny. Našli se vodomilové, kteří odvážně (byť byl teprve květen) vstoupili do jeho vod.

Následoval přejezd do Slavkovic. Po krátké prohlídce areálu tohoto nového poutního kostela (vysvěcen roku 2008, autorem návrhu je architekt Ludvík Kolek z Brna), se poutníci usadili do lavic a oddali se modlitbě a rozjímání nad pojmem Božího milosrdenství. V Písmu se tak označují skutky křesťanské lásky k bližnímu, jimiž člověk naplňuje Ježíšovo přikázání: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec“. Nebo: „Milosrdenství je nevynucená a nezasloužená boží laskavost projevená na člověku pro záchranu jeho duše.“Trochu víc civilně (či občansky) lze říct „Milosrdenství je nezištná ochota pomáhat v nouzi.“ Působivou částí našeho pobytu v kostele bylo tiché a soustředěné osobní rozjímání. Prostor kostela jakoby k tomu sám vybízel.

Když jsme nastupovali zpět do autobusu, přihnal se prudký déšť. Sice jsme promokli, na druhé straně aspoň na vlastní oči mohli pozorovat symboliku Božího milosrdenství. Podle záměru architekta ho má představovat voda samovolně stékající se střechy do kamenné pateny před vchodem - tak jako Bůh věřící nezištně a bez jejich zásluh obdarovává svým milosrdenstvím a láskou.

Déšť nás pak provázel po velký úsek cesty. Výše zmíněný Santiniho kostel v Bobrové jsme tudíž mohli prohlížet pouze z autobusu. Vynechat jsme museli i zamýšlené zastavení v Radešínské Svratce, kde je na hřbitově pochován Msgr. Vladimír Petrů, dřívější farář v Domašově a svého času děkan rosický. Autobus u hřbitova zastavil a v nastalém tichu jsme se za tohoto oblíbeného kněze modlili.

Jak jsme se blížili Velké Bíteši, déšť pozvolna ustával a dokonce vysvitlo opět sluníčko. Změny počasí jsme využili k zastávce v Křižanově, který je rodištěm sv. Zdislavy (svatořečena byla sv. Janem Pavlem II. při jeho návštěvě Českav roce 1995). Zastavení jsme vyplnili prohlídkou památníku, který jí byl postaven na náměstí. Slavnostně byl odhalen v září loňského roku, autorem je sochař Otmar Oliva žijící na Velehradě. Střed památníku tvoří kašna s bronzovou sochou dívky odcházející z domova. Představuje právě Zdislavu, která se ve velmi mladém věku provdala za Havla z Lemberka a odešla z domova za ním. Její další osud je spojen s klášterem v Turnově a v Jablonném v Podještědí. Zejména s tamním špitálem, do kterého, navzdory svému vysokému postavení, docházela a osobně se ujímala nemocných. Zemřela předčasně přibližně ve svých 33 letech. Pohřbena byla v kostele sv. Vavřince v Jablonném, jehož stavbu začala, dokončení stavby se však nedožila.

Tímto zastavením v Křižanově se pomyslný kruh našeho poutního putování uzavřel. Otec sv. Zdislavy, Přibyslav z Křižanova, byl totiž zakladatelem a stavitelem cisterciáckého kláštera Studnice Blahoslavené Panny Marie ve Žďáře. Za nejcennější část pro poutníky v bazilice dodnes považují milostnou sošku Panny Marie s označením Studniční Madona, jejíž obrázek jsme si téměř všichni odváželi domů.

Stojí za to také připomenout, že samotný Žďár byla tenkrát jen malá bezvýznamná osada, kde žili pouze uhlíři. Jejich úkolem bylo kácet a pálit (žďářit) stromy okolních hlubokých lesů.

Při zpětném pohledu musíme být vděční, že nám Bůh svou milostivostí prokázal možnost prožít v jednom jediném dni tak krásné a poučné putování. Bohu díky! 

Autoři článků: