Vzkříšení aneb Přetrvávající život

Když jsem byl letos o Velikonocích na Havaji, navštívil jsem jako již tolikrát svého přítele, havajského kněze P. Georga, kterého znám téměř 20 let. Tenkrát mi tam kdosi našeptal: “Jestli chceš zažít mši havajského kněze, zajdi do Hila na Big Islandu do kostela Malia Puka O`Kalani.” Poslechl jsem, dodnes toho nelituji a P. Georga během svých cest na Havaj pravidelně navštěvuji. Letos mu bude 80 let, v kostele již nepůsobí, ze zdravotních i jiných důvodů se stáhl do soukromí. Kněz ale zůstává knězem navěky. Mnoho lidí, kteří ho zažili ještě jako faráře, projevilo touhu slavit s ním pravidelné nedělní bohoslužby i nadále. Ve svém domku tedy vytvořil z několika místností jeden velký sál, takovou kapli, a tam každou neděli slaví bohoslužbu za účasti 30 až 50 lidí, ale velice netradiční. Připomíná mi to slavení mší za komunismu, kdy se členové Skryté církve scházeli po bytech či domech a slavili mši bez roucha i liturgických pomůcek. Neobvyklé je i to, že jeho mše jsou jakýmsi mixem liturgické slavnosti u protestantů se slavením mše u katolíků. Po evangeliu nenásleduje kázání, ale otevřená, veřejná diskuse všech zúčastněných, a teprve na konci přidá kněz několik svých vlastních vět. Letos na Velikonoce P. George pronesl: „Vzkříšení Ježíše Krista, to veliké tajemství, pochopíme možná snadněji, když se rozpomeneme na své milé příbuzné, kteří nás předešli do věčnosti, již nežijí, a my přesto stále cítíme, že jsou zde, mezi námi, a někdy k nám promlouvají skrze zdánlivě banální, malicherné události. Má někdo z přítomných takovou zkušenost, a pokud ano, mohl by nám o tom něco říci?“

Rozpoutala se nesmírně zajímavá diskuse, v níž se téměř každý ze zúčastněných vyslovil, jak někdo z jeho zesnulých je stále přítomen. Obzvláště mě zaujala skromná výpověď jednoho staršího Havajce, kterého znám již z předcházejících setkání. Stručně popisoval, jak jeho syn kdysi umýval nádobí a on, táta, když viděl, jak hrubě a neopatrně zachází se sklenicemi a porcelánovými hrníčky, ho napomenul: „Prosím tě, dávej pozor, abys nerozbil tamten hrnek, to byl oblíbený hrnek mého otce, je to vzácná památka.“ Ale bohužel právě to se stalo, syn hrnek rozbil. Otec plný hněvu na něho zařval, proč nedával pozor. Vzápětí byl naštvaný i sám na sebe, jak zuřivě syna okřikl. A vtom ve svém nitru jasně uslyšel hlas svého zesnulého otce, který tak důvěrně znal, a ten mu říkal: „Prosím tě, nikdy neplač nad něčím, co nemůže plakat také nad tebou…“

Jsme lidé, a vztahy máme nejenom k lidem či živému tvorstvu, ale také k neživým věcem: protože se nám líbí, protože nás stály mnoho peněz, protože nám něco připomínají. A tak někdy pláčeme nad autem, které jsme zničili při havárii, nad domem, který nám vyhořel, či nad šperkem, řetízkem, prstenem, který nám buď někdo ukradl, anebo jsme ho ztratili. Je to asi lidské, protože všechno, co do našeho života vstoupí, má pak k našemu životu nějaký vztah, nějak k nám promlouvá. K žádné neživé věci ale nikdy nemůžeme mít takový vztah, jaký máme k živé bytosti. Vztah k člověku, vztah ke zvířeti, které je vděčné za to, že se o něho staráme, nebo k rostlince, kterou zaléváme, mluvíme na ni a ona se nám pak odvděčuje tím, že hezky roste, kvete a voní. To všechno rozechvívá v naší dušičce jemňoučké membrány lidskosti, formující naši bytost ve stvoření prohřáté srdcem, které nás pak učí jemnocitu, zdvořilosti, lásce. A nic na světě není silnější a životaschopnější než láska. Láska nejenom motivuje a nabádá ke všemu dobrému a pozitivnímu, láska také vytváří pouto, svazek, společenství, jednotu, plnost, láska dává všemu smysl, pravou hodnotu, vytrvalost a jistotu. Bez lásky by lidský život ztratil důvod k existenci, bylo by to jen utrpení, holá snaha o bezcitné přežití jednoho na úkor druhého.

Láska a vztah. Jak úzce, jak bytostně to spolu souvisí. Vztah bez lásky nikdy nevydrží, tak jako nevydrží láska bez vztahu. Jak úžasně pravdivá jsou ta slova vyřčená oním Havajcem: Neplač nad tím, co nemůže plakat nad tebou.