Ural – vzdálené kostely

Nedávná služební cesta mě zavedla až do ruských měst Orsk a Novotrojck. Od nich nás dělí vzdálenost cca 6000 km. Leží na nejjižnější části Uralu na hranicích Ruska s Kazachstánem a rovněž na hranici mezi Evropou a Asií.

Původní město Orsk bylo nejjižnější pevností Ruska a mělo cca 20 000 obyvatel. Kromě obranných účelů sem byli v minulosti umisťování do vyhnanství „neposlušní“ intelektuálové a umělci jako např. Taras Ševčenko.

Podobně jako nedaleká obec Zastávka, s původním názvem „Boží požehnání“, a celé okolí včetně Brna vděčí za svůj rozvoj výskytu a nálezu černého uhlí, vděčí i tato oblast za svůj rozvoj výskytu železné rudy, niklu, mědi a dalších neželezných kovů a v poslední době nálezu bohatých ložisek zemního plynu.

Tato přírodní bohatství byla objevena v třicátých létech minulého století, a od té doby se datuje rozvoj oblasti. Dnes má město Orsk cca 220 tisíc a Novotrojck nad 100 tisíc obyvatel. Obě města jsou postavena ve stylu socialistického realismu, v němž nikdy nezbylo pro sakrální stavby ani místo, ani peníze. Obě města odděluje metalurgický komplex Ural steel (Uralská ocel), který leží na pozemcích o rozloze cca 4 x 2 km.

Vztah náboženství a bývalé sovětské moci je velmi dobře znám a není třeba ho komentovat. Bylo proto pro mě velkým překvapením, že v takto vzdálených končinách jsou nyní postaveny moderní kostely. S ohledem na pracovní vytížení a nedostatek času jsem mohl o volné neděli navštívit pouze dva z nich, jejichž fotografie přikládám.

Překvapením byl pro mě zejména nový katolický kostel zasvěcený Panně Marii ve městě Orsk, postavený nedaleko centra. Protože byla neděle dopoledne, kostel byl otevřen, a uvnitř probíhala naše známá standardní mše svatá. Zajímavé bylo, že ji sloužili dva kněží. Druhý z kněží, Polák, který žije v Římě, a který se vracel ze své misijní cesty, pronesl na závěr k přítomným emotivní, pozdravný proslov. K mému dalšímu velkému překvapení ruský kněz překládal polštinu svého kolegy do ruštiny.

Druhý, rovněž výstavný, pravoslavný kostel v Novotrojcku je zasvěcen sv. Petru a Pavlovi. Byl vybudován na vyvýšině, téměř na konci města. Ve sklepních prostorách kostela je vybudována kaple, která je celodenně otevřená.

Na první pohled bylo vidět, že oba kostely nejsou pouze atrapy, či „Potěmkinovy vesnice“, ale žijí plným a bohatým životem a ani dlouhý a tuhý boj sovětské moci proti náboženství nezvítězil nad vírou původních a přistěhovaných obyvatel.

Oproti dřívějším služebním cestám přinesla tato cesta i některá negativa, k nimž patří bezpečnostní riziko.

Naše služební jednání probíhalo v Moskvě v 23. poschodí výškové budovy, či mrakodrapu s více jak 30 podlažími. Při vstupu do budovy musel každý projít bezpečnostním rámem a bez čipové karty se nedostal ani na toaletu.

Protože se jednání protáhlo a taxíkem bychom nestihli odlet letadla, museli jsme využít „podzemku“ a vlak. S prvním protiteroristickým opatřením jsme se setkali při vstupu do podzemky, kde je rentgenováno každé větší zavazadlo, tedy i naše kufry. Další kontrola na každého čeká při příchodu na nádraží, odkud odjížděl „Aeroexpres“ na letiště Šeremetěvo. Každý cestující je povinen projít bezpečnostním rámem a jeho zavazadlo je zrentgenováno. Obdobná opatření probíhají i na nádražích mimo Moskvu.

Tatáž procedura na nás čekala při příchodu na letiště. Poslední kontrola proběhla před nástupem do letadla, kdy kromě bezpečnostního rámu a rentgenu, jsme museli odepnout opasek, odložit hodinky a peněženku. Pokud ženy měly obuv s kovovými podpadky, musely ji zout. Potom si každý musel stoupnout před „scanner“, kde Vás důkladně prohlédli.

Poslední kontrola pasažérů letadla proběhla po přistání na hranicích EU na vídeňském letišti, kde příslušník policie každému zkontroloval cestovní doklady. Je pozoruhodné, že stejným způsobem nepostupuje rakouská policie i v jiných místech svých hranic, vzdálených pouze několik desítek kilometrů, kde se valí tisíce běženců, bez dokladů a s nejasnými cíli.

Když jsem překročil práh našeho domu, uvědomil jsem si, jak na každého z nás bez výjimky čeká všude teroristická hrozba. Pokud nebudou celosvětově respektována základní, či elementární pravidla křesťanského „Desatera“ a pomyslné nůžky mezi chudými a bohatými se nadále budou dále rozevírat, svět a jeho poznávání se bude stávat pro nás pro všechny stále nebezpečnější.