Co můžeme dát svým dětem? aneb: Poučení z historie

Každoročně v tuto dobu znovu a znovu přemýšlím o naší nejmladší generaci, o našich dětech, naší budoucnosti a o jejich výchově. Ta je v dnešní době, kdy na děti čeká tolik svod a lákadel, velmi těžká...

Květnové oslavy 700. výročí narození „Otce vlasti“ mi mnohé připomněly. Přemýšlela jsem o tom, jestli si můžeme vzít poučení o výchově dětí v minulosti. A když o dětech, začnu tedy pohádkou.

„Byl jednou jeden moudrý král a ten si velmi, velmi přál mít syna. Jenže zatím měl jenom čtyři dcery. Teprve páté dítě byl vytoužený syn. To bylo slávy! Otec ho okamžitě velmi miloval...“.

Jenže to není pohádka, ale skutečnost. Tím králem byl sám Karel IV. – Otec vlasti. A tím milovaným synem byl jeho nástupce Václav IV. Ale: „Být synem velmi slavného otce není nikdy snadná pozice“.

Proč Václav IV. nedosáhl otcovy velikosti a proč naopak ho provází spíše špatná pověst? Začetla jsem se proto se zájmem do jeho životopisu od Jiřího Spěváčka.

Václav IV. se narodil 26. února 1361, zemřel 16. srpna 1419. Jeho matkou byla Anna Svídnická, třetí manželka císaře Karla IV. Zemřela ve svých třiadvaceti letech, při porodu dalšího chlapce. Václavovi byl 1 rok a 4 a půl měsíce. Děťátko tak bylo vytrženo z nenahraditelného citového prostředí. Otec se k němu přimkl s ještě větší a zaslepenou láskou. Jenže tato zaslepenost a přehnaný cit nebyl malému princi vůbec prospěšný. Otec umetal svému milovanému synovi cestu k moci. Ve dvou letech a necelých čtyřech měsících byl korunován na českého krále!! Zase veliká sláva! Ta a všechny ostatní slavnosti ovlivnily velmi nepříznivě jeho psychický vývoj. Václav IV. nebyl veden k tomu, aby se naučil sám vládnout. Vše měl připraveno. Nemohl tak získávat vlastní zkušenosti, znalost lidí, poznání chyb a proher i inspirujících úspěchů.

Místo tuhé kázně v rytířském výcviku byl obdivován otcem a podroben dětské hře na panovníka. Chyběla mu cílevědomá výchova k samostatnosti, k chápání vladařského umění, jeho vznešenosti a smyslu. Nepoznal nesnáze, zklamání, ale ani povzbudivou radost z vlastních úspěchů.

Mnohem později napsal J. A. Komenský: „Ó, výchovo, tvé jméno je trpělivost!“ Tu Karel IV. zřejmě neměl. Nervózně a nedočkavě spěchal, aby svého zhýčkaného syna ověnčil tituly co nejdříve. Samou láskou se takovouto výchovou na svém synu tolik provinil...

Četla jsem tento obsáhlý životopis s velikým zaujetím. A věřím, že vnímaví čtenáři mohou z textu vyčíst závažné výchovné chyby, kterých se můžeme dopouštět i v dnešní, moderní době. Máme povinnost vést děti ke kázni, samostatnosti, úctě k lidem, vytvářet dětem žebříček hodnot a mnoho jiného. Historie nás poučuje.