Pouť do Říma jiným pohledem

Na příležitost jet ještě jednou do Říma jsem čekala dlouhou dobu. A jak už to někdy pro velký zájem bývá, nestihla jsem se přihlásit včas, a byla tedy jako náhradník. Zadařilo se a já se mohla těšit a připravovat na cestu. Naše pouť začala večerní mší sv. v bítešském kostele. Následovala noční jízda autobusem do italské Padovy k hrobu sv. Antonína. Měla jsem za co děkovat, i za co prosit (a jistě nejen já, vždyť sv. Antonín, jak víme, je patronem ztracených věcí). Po prohlídce chrámu a přilehlého okolí jsme pokračovali v cestě do věčného města. Ve večerních hodinách jsme dorazili ke svému cíli.

Probudili jsme se do krásného nedělního rána a s radostným očekáváním se vydali za poznáváním města. Zastavili jsme se v kostele Quo Vadis s otisky Kristových šlépějí a původní římskou dlažbou. Následovala prohlídka Calistových katakomb, velkým pohřebištěm Římanů od II. - V. století, kde bylo pohřbeno cca 5 milionů obyvatel (mezi nimi i sv. Cecilie). Katakomby sahají do hloubky dvaceti metrů a nad nimi je krásně upravený park. Zde jsme také měli první mši sv. v Římě, kterou sloužil otec Bohumil. Zastavili jsme se v kostele u trapistů, Schodů do nebe a v kostele U tří fontán, kde byl sťat sv. Pavel.

Pak následovalo něco, co narušilo náš program na část nedělního odpoledne. Cestou jsem zakopla a upadla. Cítila jsem prudký náraz do obličeje a tmu. Po chvíli jsem uslyšela hlas paní průvodkyně a cítila ruce, které mi pomáhaly vstát. Nejsem si jistá, jestli to dokáži vyjádřit slovy: „jsou chvíle, při kterých se ve vás probudí něco, co se potřebovalo probudit.“ Ještě nikdy jsem si neuměla představit Ježíšův pád na křížové cestě tak silně a živě jako tentokrát. Už také vím, co znamenají slova: „podoby neměl, ani krásy“ (to jsem si uvědomila při svém pohledu do zrcadla). Co je důležitější: tvář nebo to, co se skrývá za ní, co je uvnitř v člověku? Najednou jsem byla vnímavější ke svému okolí.  Pomoc známých i neznámých lidí kolem byla obdivuhodná, ať už s doprovodem do nemocnice, ošetřením na pokoji, povzbuzením, přijetí i s mým rozbitým obličejem. Následující den jsem přemýšlela, zda mám vůbec vyjít z pokoje. Přijala jsem však svou „novou vizáž“ a pokračovala spolu s ostatními v naší pouti. Navštívili jsme spoustu známých i méně známých míst. Měli jsme možnost účastnit se setkání se Svatým otcem Františkem na náměstí sv. Petra.

Poslední zastávkou naší pouti byla návštěva poutního místa Assisi. V kostele sv. Františka jsme prošli Branou milosrdenství a naši pouť ukončili adorací a večerními chválami.

Uplynulý rok byl vyhlášen Sv. otcem Františkem Rokem milosrdenství. Každý z nás měl jistě možnost projít Branou milosrdenství alespoň v některém z kostelů, kde se brána nacházela. „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec“ (vybaví se nám jistě příběh o milosrdném samaritánovi). Milosrdným se však člověk nestane tím, že projde Branou milosrdenství.

Dokáži vnímat Boží milosrdenství, kterého se mi dostává prostřednictvím lidí, které mi Bůh posílá do cesty? Nebo vše považuji za samozřejmé, že to tak prostě má být? Je pro mne také vždy samozřejmé poskytnout potřebným pomoc? Blízkým jistě, ale co cizinci, bezdomovci, lidé bez prostředků, bez pomoci svého okolí, které se jim vyhýbá? Jak bych asi skončila tentokrát já bez pomoci ochotných rukou? Jistě jako cizinec, jako bezdomovec. Věřím, že po této mé zkušenosti dokáži překonat svoji neochotu mnohem snáz. Jistě není v mých silách poskytnout pomoc všem potřebným, stačí však těm, které mi Bůh posílá do cesty. Věřím, že v tom nebudu sama a že k tomu nebude potřeba mého dalšího pádu. Buďme milosrdní, jako je milosrdný náš nebeský Otec.