Z dopisu Jana Štycha

Dokud bydlel dirigent Jan Štych v Brně, setkávali jsme se vzájemně v našich rodinách, v přírodě, i místech naší časté hudební spolupráce v brněnských divadlech a koncertních prostorách. O pestrá a různorodá témata našich rozhovorů nikdy nebyla nouze. Nejkrásnější na tom byla absolutní důvěra, svoboda názorů, radost a pohoda spojená s vírou, která přetrvává již půl století vzácného, stále trvajícího přátelství obohacujícího a posilujícího přes vzdálenost a nedovolující možnost osobního setkávání, jako v minulých letech.

I pro vás, milí čtenáři farního zpravodaje, by mohla vést k zamyšlení zkratka jeho poprázdninového dopisu, kterou jsem vám vybral.

Zdeněk Pololáník

Letošní prázdniny - neprázdniny nám nyní skončily. Chatu jsme zamkli a teď už opět jsme v Praze. Není tu tak krásná příroda jako v Drhlenách, ale zase máme větší pohodlí. Já mám opět své piáno, knížky a internet, ke kterému jsem si právě sedl, abych vás pozdravil a poděkoval za články, které jsi mi poslal a které mě vedou k zamyšlení. 

Jsou cenné právě pro podnět k uvažování. Potěší i zarmoutí.

Já žádný myslitel nejsem, a proto se spoléhám na učení naší Církve, při čemž jsem přesvědčen, že kromě základních postulátů, z nichž nejdůležitějším je dogma o Božství Krista a o jeho přítomnosti v Nejsvětější svátosti, je vývoj v církvi možný, a dokonce nutný. I když víra je otázkou intuice, osvícení a citu, musíme počítat i s otázkami, které kladou ateisté, nebo příslušníci jiných náboženství. Nevystačíme s vírou lidí minulých časů. O Vesmíru i o naší zemi toho lidstvo už ví hodně, (i když toho, co lidstvo ví, je pouze nepatrný zlomeček a to podstatné se nedozví nikdy), a katolická církev na tento pokrok reagovat musí. Že by někdo věrohodnost Církve chtěl posuzovat podle sporů o podobu liturgie, nebo podle celibátu, nebo podle poměru k uprchlíkům atd., mi připadá nepatřičné. I naše náboženské představy se mění, většinou k naší lítosti. Na příklad představy o Nebi, které jsem v dětství slýchal od své babičky, byly krásnější, naprosto konkrétní, barvitější, než ty abstrakce, které slýcháme nyní od filosofů i od  teologů. Je mi to líto, ale pravdu mají asi oni. Ve skrytu duše fantazírovat můžeme, ale veřejně musíme přiznat, že kromě své víry a Evangelia nevíme vůbec nic.

Úplnou pravdu se nyní dozvídá stále větší počet našich vrstevníků, kteří postupně odcházejí na věčnost. Nebude už trvat dlouho a dozvíme se Pravdu i my. Zatím děkujme Pánu za kněze, kteří Jemu i nám věnovali a obětovali celý život, děkujme za víru, kterou jsme zdědili a která činí náš život krásnějším. AHOJ.

Tvůj Jan Štych