Pohádka o splněném přání

Stalo se, nestalo… Toto se však opravdu stalo.

Žily dvě sestry. Jedna byla veliká, silná a zdravá. Měla světlé vlasy a světlé, šedé oči. Bylo jí všude plno, doma, ve škole i mezi dětmi. A byla jako vítr, hned tam a hned zase jinde. Když přišla domů ze školy, jen hledala, kde tesař nechal díru. A pusu měla takovou, co se o ní říká, že se jí nadarmo nedává jíst. Také panenku měla blondýnku s šedýma očima.

Ta druhá, její sestra, byla úplně jiná. Měla tmavé vlasy a tmavé, hnědé oči. Byla tichá jak vánek a mírná, ba snad i trochu smutná. Něco však měla, co jiné děti neměly. Byl to ortopedický vozík, bez kterého se nemohla pohybovat. Na něm jezdila do školy i po dvorku, na něm sedávala před domem a pozorovala okolní svět plný pohybu. Bacily dětské obrny se zabydlily v jejích tenkých nožkách a nebyl nikdo, kdo by jim poručil, aby odešly. A protože byla malá holčička, měla svůj veliký sen o tom, jak jednou z vozíku vstane a poběží za spolužáky do lesa a na hřiště a taky do školy, kterou měla tak ráda. Vždyť tam jí z lavice přece jen nikdo neutíkal a byla s dětmi pohromadě.

Doma však zůstávala většinou sama. Jen se svojí kaučukovou panenkou s tmavými vlásky. Na ni si šila a pletla a potom, až ji hra omrzela, zavřela oči. Panenka ve snu oživla a uměla si hrát. Mnoho a mnoho dní i nocí bylo prožitých s touto malou společnicí dětských snů.

Ale léta se nezastaví. Ze sester, děvčátek, vyrostla velká děvčata, taková, co se o nich říká, že jsou rovnou na vdávání. Velká, zdravá si našla ženicha a byla slavná svatba. A co ta druhá? Jen sedí na vozíčku a počítá květy ve svatební kytici. A možná taky sní. Snad ještě mívá sen o panence anebo o chlapci, co by jejím nohám poručil, aby zas chodily, a pak si ji uzdravenou vzal za ženu? Bůhví….

A dny a roky zase jdou. Ta zdravá je šťastná a usmívá se. V pokoji stojí dětská postýlka plná hraček a čeká na miminko. I ta na vozíčku se těší. A tak jednou jí její sestra položila na klín peřinku – samou krajku, a v ní leží panenka. Oči má černé, černější uhel bys nenašel, vlásky jako havran. Ručkama rozhazuje a směje se, ach ta se směje! A nemocná ji tiskne k sobě, oči zavírá a zase otvírá, vynadivit se nemůže. Je to snad sen! Vždyť to je ta černooká panenka z jejích dětských let. Ale tato je opravdovská, živá. Směje i pláče, ručkama plácá, za vlasy tahá.

A dnů přibývá …. Nemocná paní na vozíčku už není sama a není smutná. Má svoji živou panenku. Ta už jí donese hrníček čaje, jablíčko ze zahrady, první kytku fialek i první vysvědčení ze školy.

Tak vidíte, každá pohádka má svůj dobrý konec.

Jen to zbývá dodat. Ta zdravá – to je moje maminka, ta nemocná – moje teta, co mi o své panence mnoho vyprávěla. A ta panenka, ta živá panenka – už dávno vyrostla a nyní vám tu pravdivou pohádku vypráví.

A pak, že jsou nesplnitelná přání. Ale kdepak! Já tomu vůbec nevěřím. Všechno je splnitelné, jen lidská touha musí být veliká, převeliká.

P.S.: Tuto „pohádku o skutečném příběhu ze života“ poslala ke zveřejnění paní Františka Čechová ze Soběšic. Pokud jí to zdraví dovolovalo, do Ostrovačic jezdívala pravidelně, třeba na pravidelné vzpomínkové akce na zemřelého Mons. Bedřicha Provazníka, od té doby je pravidelnou čtenářkou Oříku. To ona je ta maminka z vyprávěného příběhu.

Jeho autorkou je její dcera Pavla. Příběh napsala kdysi dávno jako žákyně ZŠ v rámci školní literární soutěže. Na ní je vidět, jak „životní pohádka“ pokračuje dál. Dospěla, je už dávno vdaná. Dnes je jí přes čtyřicet let a je sama maminkou tří dětí.