Ilse Aichinger

Den jako místo a dar…

Nacismus

Jedenáctého listopadu tohoto roku zemřela ve Vídni ve věku 95 let paní spisovatelka Ilse Aichinger. Německy mluvící literární kritici oceňují její tvorbu,  především román Die grössere Hoffnung (Větší naděje), který považují za jedno z nejlepších děl v německy hovořící oblasti od skončení éry nacismu a II. světové války. Já bych v souvislosti s jejím úmrtím rád poukázal na fenomén, kterému se říká „slovo jako projev charakteru, morálky a statečnosti“. Ilse Aichinger je pro mne typem spisovatele, jakých je v dějinách málo. Řadí se k takovým velikánům ducha a morálky, jako byli v Čechách např. bratři Karel a Josef Čapkovi nebo prezident Masaryk.

Pocházela částečně z židovské rodiny a jako mladá dívka  zažila na vlastní kůži zběsilost nacistů vůči Židům, babička a někteří další příbuzní zemřeli v koncentračních táborech. Její sestře Helze Michie, jenž byla jejím dvojčetem,  se včas podařilo dostat do transportu dětí, které byly v roce 1939 speciálním vlakem převezeny do Anglie, aby tak unikly krutostem antižidovské pohromy, avšak Ilse to štěstí neměla, transport nestihla, a celou válku se pak musela s matkou skrývat, popř. pracovat v pracovním lágru. Matka,  vídeňská lékařka, musela po převzetí moci fašisty svou práci okamžitě opustit a po nasazení pracovat jako dělnice. Válku obě v bídě a utrpení přežily, ale o všechno přišly. Ilse začala studovat medicínu, avšak v její duši vzplál ohníček spisovatelství a v primitivních podmínkách skromného podnájmu začala psát román, který ji učinil slavnou. Po několika semestrech se rozhodla studium medicíny ukončit – natolik ji přemohly myšlenky, které musela za každou cenu přenést na papír.

 Ve svém románu nepopisuje hrůzy a zločiny fašismu a války přímo. Geniálním způsobem se dokázala vrátit do myšlení malého člověka a popsat, jak všechny ty hrůzy prožívá dítě. V postavě Ellen ztvárňuje samu sebe. Malá Ellen by si jako všechny malé děti  chtěla hrát s jinými dětmi, ale rodiče jí to v atmosféře pronásledování Židů nechtějí dovolit a ona to nedokáže pochopit. I ona chce nosit na hrudi připnutou židovskou hvězdu, podobně jako její kamarádi, a přitom vůbec nechápe, co to obnáší a jaké to bude mít následky.

Ocenění

V roce 1963  se Ilse provdala za tehdy již známého německého spisovatele Güntera Eicha a z jejich manželství se narodily dvě děti – syn a dcera.  V roce 1972 zemřel její manžel, po nějakém  čase matka, a když při tragické nehodě zahynul i její syn, stáhla se Ilse z veřejného života. Jediným komunikačním prostředkem se světem byly její texty, hlavně lyrika,  které s odstupem času publikovala a za které obdržela mnoho ocenění. Přes svou obrovskou  popularitu téměř neposkytovala rozhovory a jakýkoliv kontakt s novináři a médii kategoricky odmítala. Při příležitosti letošních  narozenin (narodila se 1. listopadu 1921, nikdo netušil, že za několik dnů zemře)  odvysílal rakouský rozhlas Ö1 pořad, ve kterém zazněla část rozhovoru pořízeného v roce 1984, tedy před dvaatřiceti lety, kdy jí bylo 63 let. Pomalým, tichým hlasem hloubavého člověka pronesla několik myšlenek, se kterými bych se rád nyní se čtenáři podělil.

Autor a literární historik Hubert Gaisbauer (*1939) označil Ilse Aichinger v první řadě za spisovatelku, která „upřednostňovala mlčení před publikovaným slovem“. Ilse sama byla přesvědčená, že slova musí být před vyslovením nejdříve uložena v tichu nitra, kde musí dozrát, a teprve potom mohou být odkryta a sdělena veřejnosti, podobně jako když peněžní měna musí být nejprve podložena zlatem. Sama na sobě zakusila, jakou moc mají slova, zvláště jsou-li zmanipulovaná či vyslovená ne na základě pravdy, ale lži. Zřejmě zde tkví důvod, proč prakticky nikdy neposkytovala rozhovory, proč nechrlila publikace jako na běžícím pásu, ale vždy až s odstupem let.  Nejlepším potvrzením kvality jejích textů jsou nesčetná vyznamenání a ceny, které prakticky za každý z nich obdržela. Nemluvila do větru a když neměla co říci, raději skromně a pokorně mlčela. Dnes zažíváme devalvaci slova, a ta se na nás chrlí ze všech stran prostřednictvím výroku populistických politiků, jejich slibů a propagací, reklam či časopisů. Ale kolik jen prázdnoty, manipulace a klamstva ve slovech dnešní doby je!

Když bylo Ilse 75 let, vyslovila diagnózu – ona, která kdysi chtěla být podle vzoru matky lékařkou – pro dnešní dobu: „Nemoc dnešní doby spočívá v tom, že nedokážeme držet pospolu, hlavně rodiny. Je to špatná doba. Jediné, co můžeme konstatovat, je, že nic nás nedrží pohromadě, že rozhodování závisí jen na jednotlivcích.  Všem nám chybí vnímavost k osudu cizích lidí.“

V jejím románu Die grössere Hoffnung čelí skupina rasově pronásledovaných dětí světu zbavenému lidskosti. Mělo by stát za to nyní, 70 let od doby, kdy spatřila světlo světa, do knihy znova nahlédnout a zamyslet se nad tím, co je právě dnes tak aktuální: „Kdo je cizinec? Vy, nebo já? Ten kdo nenávidí je mnohem větším cizincem, než ten kdo je nenáviděný. A největšími cizinci jsou ti, kteří ze všeho nejvíce se tu cítí být doma, ve své vlasti, ve svém domě…“ – píše Ilse Aichinger.

Říká se, že bychom měli pamatovat a modlit se za mrtvé, jinak musejí umřít znovu. Ilse Aichinger však tomuto tvrzení odporuje: „Nestačí jen, abychom si připomínali naše mrtvé. Mrtví se musejí rozpomínat  na nás. Musí fungovat vzájemná ozvěna. Neexistuje svět mrtvých a živých, všichni jsme členy jedné velké, živé rodiny.“

Ilse Aichinger často psala také o strachu: “Musíme se naučit vnímat strach jiných, a to i přesto, že sami strach nemáme nebo nevíme, co to strach je… vnímat strach lidí na psychiatrických klinikách, v nemocnicích, ve věznicích, strach těch, kteří přesto, že byli odsouzeni právem, ho mají,  vnímat každou formu strachu.” Když  občas stála v nějakém chrámu, ve kterém visel obraz znázorňující peklo a nebe, všimla si, že vlastně nikdy nepřichází nikdo ze strany “nebešťanů” k těm ubožákům v pekle, aby jim třeba jen podal ruku, sklenici vody či jinak je potěšil. Měla velice silné spolucítění s bližním bez ohledu na to jaké byl pleti, smýšlení, náboženství, zavinil si své utrpení sám nebo mu ho způsobil někdo jiný. Výrazu “bůh” se vytrvale vyhýbala, odmítala ho psát, téměř nikdy jej nevyslovovala. Zřejmě se jí zdálo, že se toto slovo vyslovuje příliš často, příliš lehkovážně či pokrytecky, že je hodně zprofanované. Z těch nemnoha řečí, které veřejnosti poskytla, se zachoval jen jeden jediný rozhovor, ve kterém  jej použila, ovšem v souvislosti se světem bank a burz: “Ty vyzařují ze sebe strašnou bezbožnost a prázdnotu.”

Den jako “domov”

V relaci zazněly také hlasy dvou dalších významných osobností.  Německý spisovatel, vydavatel a prezident bavorské akademie krásného umění Michael Krüger (*1943) řekl: “Kdo se chce stát politikem aniž by přečetl alespoň jedinou báseň Ilse Aichinger, ten bude špatným politikem.” A známý  rakouský spisovatel Peter Handke (*1942) dodal: “Stačí jedno slovo. A duše toho, kdo jej čte, se stane vidoucí.”

Ze všech myšlenek, které v pořadu o Ilse Aichinger zazněly, mi nejvíce do hloubi duše pronikla tato její slova: “Někdy přemýšlím o tom, jak udělat z místa den. Dny jsou snad ze všeho nejvíce ´místy´. Máme celý den, den nám tu stojí k dispozici. Byl nám propůjčený. Nevím sice, kdo nám ten den propůjčil, ale všechno v životě mi připadá jen jako propůjčené, počínaje dětmi, až ke knihám, všechno… Nevím ani, co to znamená mít vztah k vlastnictví, nedokážu si představit, že by mi něco, cokoliv, patřilo, nedokázala jsem to chápat už jako dítě,  ztěžuje mi to vztah ke světu, je to pro mne příliš realistické…” Říká se, že domov je všude tam, kde se člověk cítí dobře nebo kde je mezi přáteli, kde se může věnovat tomu co ho baví,  naplňuje,  co chce. Za domov označujeme všechno možné. Ale doposud jsem neslyšel, aby někdo za domov označil den: Den, jako něco, co mi bylo darováno, co mohu něčím naplnit, čemu mohu dát smysl. Den jako šance, aby se ze mě stal lepší člověk.

Začal advent, blíží se vánoce, konec tohoto roku a začátek nového. Přejeme jeden druhému vše dobré, dáváme si dárky, někdy i předsevzetí. Kéž tyto myšlenky Ilse Aichinger – myšlenky o víře v dobro člověka, o smyslupném životě, o potřebě umět se ztišit sám před sebou, před svým Stvořitelem, o odvaze k útěku před hlukem a zběsilým tempem dnešní doby, o zájmu pro potřeby jiných a o dni jako o místě, které mi bylo darováno k tomu, abych ho naplnil dobrem a láskou – kéž tyto myšlenky inspirují a motivují nás všechny, aby z nás byli lepší a radostnější lidé.

Díky Vám, paní Ilse Aichinger, za svědectví Vašeho života!

Peter Žaloudek,  Vídeň,  22. listopadu 2016

P.S.

Použité citáty jsou z relace Rádia Ö1 odvysílané 1. listopadu2016 v pořadu Die beredte Stille  der Ilse Aichinger(Výmluvné ticho Ilse Aichinger)