Vyznání

aneb Pár zásadních vět

Žijeme v nejistých časech, chtěl by to snad někdo popřít? A co potřebuje člověk nejvíc, když všude kolem je jen samá nejistota?

Klid a jistotu, řekl bych. Někoho, kdo tyto hodnoty vyzařuje. V žádném případě ne hlasy, které o onom nejistém ještě více mluví či konspirují, nejistotu zdůrazňují, přilévají benzínu do ohně už i tak silně hořícího strachu. Všichni potřebujeme někoho, komu můžeme důvěřovat, na koho se můžeme zvláště v dobách dnes tak nejistých spolehnout, kdo navzdory všemu dokáže myslet dopředu a přitom zůstat optimistický.

Dějiny lidstva nám ukazují, čeho všeho je schopna síla moci, peněz, demagogie a lži, to, čemu já dávám společný, více či méně výrazný jmenovatel – síla zla. Jako by samo o sobě nestačilo, že přírodní síly, ve své podstatě ani zlé ani dobré, nejenom tvoří, ale také drasticky ničí: zemětřesení, hurikány, povodně, období sucha, žáru a hladu, období ledu a mrazu… Jako by si lidé tuto ničivost brali za příklad k výrobě těch nejbrutálnějších zbraní, z roku na rok účinnějších a ničivějších. A tak mnohdy to, co nedokázala zlikvidovat příroda, likviduje člověk. Rozdíl je jen v tom, že příroda, naše matka Země i celý vesmír jsou v neustálém pohybu, a síly, které se tu i tam, tehdy i teď kumulují, musí někdy, ať se nám to líbí nebo ne, prorazit na povrch. Dříve, když žilo na zeměkouli podstatně méně lidí než dnes, neměla většina z nich ani potuchy, co se děje kdesi na jejím opačném konci. A pokud přírodní síly ničily život v jedné části světa, brali si z toho lidé poučení a vyhledávali pak k osídlení taková místa, kde takových nebezpečí číhalo méně.

Co ale s člověkem, pánem tvorstva, který se odjakživa nedokázal spokojit s tím, co má? Který vždycky toužil mít se lépe, užívat si více, byť na úkor jiných? Kdyby nebylo náboženství, člověk by si ho asi musel vymyslet, neboť někde přece jen musel hledat útěchu a pomoc, třeba jen zdánlivou, nikoli reálnou. Člověk se víc a více uzavíral, utvářel si svůj vnitřní svět, svět ducha, modlitby a meditace, aby se silou zevnitř dokázal ubránit zlu zvenčí a načerpal sílu dál žít.

Minulé století bylo poznamenáno nejkrutější likvidací populace od počátku lidské existence. Vedla k tomu volba jistého člověka kancléřem. Moci se nechopil násilím, neuzurpoval si ji, byl zvolen lidmi. Zvolili si Hitlera, přestože již bylo jasné, kam jeho názory povedou a jaké důsledky budou mít. Byl to začátek největších krutostí, jaké dosud byly. Nejdříve ze strany nacistů, poté jako reakce ze strany bolševických stalinistů.

“Varuji před ztrátou paměti, před krátkozrakostí, před politiky-populisty, kteří mají vždy a všude po ruce rychlou odpověď na řešení různých situací. V dobách krize lidé vyhledávali zachránce, spasitele, který je měl ochránit budováním zdí a plotů před příslušníky jiných národů, v obavě, aby nebyli okradeni o svou vlastní identitu. To je strašné! Hitler si moc nevzal násilím. Lid sám si jej vyvolil, a on pak svůj vlastní lid zničil. Schopnost rozlišovat, vidět věci z nadhledu, z pozice klidu a vnitřního ticha v dobách krizí nefunguje. Jediné, co v takových dobách pomůže, když už onen nadhled chybí, je snažit se za každou cenu o dialog.”

Toto nejsou teď moje slova, ale slova papeže Františka během rozhovoru, který poskytl den po inauguraci  amerického prezidenta Donalda Trumpa španělskému listu El País, jak o tom informoval 23. ledna 2017 na své třetí straně rakouský deník Die Presse. Komentátoři všech seriózních novin světa se shodli v tom, že inaugurační řeč Donalda Trumpa nebyla nic jiného než čistý populismus. Bylo to doslovné kopírování jeho předvolebních mítinků, na kterých svými provokativními výroky, arogancí a skandály totálně polarizoval nejenom celou Ameriku, ale i celý svět. A div se světě,  kolik jen obdivovatelů, tleskačů, sympatizantů a podporavatelů tento nově zvolený americký prezident má. Kolika lidem najednou nevadí tento styl, to máchání pěstí, arogance, nestydaté chování, překrucovaní pravd na polopravdy, zamlčování některých  faktů až lži. Jak podobný je tento rétoricky styl stylu fašistické propagandy, když Goebels říkal, že je třeba navenek působit věrohodně, říkat věci tak jak jsou a zamlčovat  věrohodně věci jiné. Najednou je zde spasitel, který vše zařídí, vyřeší a na světě zavládne blahobyt, ráj a mír. Za jeho stále opakovanou frází “America first” se ale v podstatě neskrývá jen totální odklon od duchovních hodnot, které jsou podstatou demokratického režimu, nýbrž i projev snahy o mocenské prosazení svých vlastních zájmů, bez ohledu na souvislosti, vztahy, propojení se světem svobody, tolerance a demokracie.

Při své první cestě do USA necelý týden po Trumpově inauguraci varovala anglická ministerská předsedkyně Theresa Mayová na půdě republikánů před přílišnou důvěrou putinovskému Rusku: “Ronald Reagan při vyjednávání s Gorbačovem často opakoval větu Důvěra je dobrá, ale kontrola je lepší. Při Trumpem navrhované spolupráci s Putinovým Ruskem bych ráda připomněla, že je sice dobré řídit se pravidlem ochoty vyjednávat, ale že je zároveň velice nutné zůstávat ostražitým!” (ORF NEWS, 27. 1. 2017)

Mnohem zásadněji a z mého pohledu i zcela jasně a nekompromisně se vyjádřila 27. ledna také německá kancléřka Angela Merkelová při setkání s francouzským prezidentem Francoisem Holandem, když vyzvala všech 27 států EU k jednotnému odporu vůči populistické výzvě Donalda Trumpa: “Vidíme, jak dramaticky a rychle se mění globální okolnosti a podmínky…, a vyzýváme všechny instituce a členské státy k jednotnému postupu v souvislosti s prohlášeními prezidenta Trumpa o zrušení volného trhu TPP, nerespektování dohod o ochraně životního prostředí či o vybudování zdi na hranici s Mexikem, a to i za cenu uvalení 20% dovozního cla.”

Vždy jsem měl strach z politiků, kteří měli na všechno okamžité odpovědi a řešení, jakož i z politiků, kteří navzdory nepříznivým okolnostem a faktům, jako je všudypřítomná nezaměstnanost, nefungující sociální stát, problémy s uprchlíky, slibují lidem hory doly, hlavně blahobyt a ráj na zemi, “America first”, jinými slovy: teď mě nezajímá, jak se žije jinde, jak žijí naši sousedé, co je trápí, čím trpí, hlavně ať nám se vede dobře, atd. Pokud můj život, moje myšlení, moje konání nebude projevem určité duchovní zralosti, určitého stupně civilizované kultury, umění vnímání krásna, duchovna, solidarity, tolerance a milosrdenství, zůstane naše společnost jen bezduchou, materiální, sebeubíjející a v konečném důsledku sebelikvidující formací.

Dějiny jsou učitelkou národa. Spisovatelé se zapsali zlatými slovy do dějin, přestože jejich hlasy v dobách krizí většinou nebylo slyšet, či spíše nebyla vůle je slyšet. Karel Čapek těsně před vypuknutím II. světové války napsal fejeton Tichý hlas, text na adresu německého lidu. Zamýšlí se v něm nad hrozbou války a nad důsledky, které přinese, pokud nebude síly, která by jejímu vypuknutí zabránila: “Němečtí lidé! Člověk, který k vám nyní mluví, se s vámi nechce přít, nechce vám nic vyvracet ani se dotknout ničeho, več věříte. Jen jedno bych vám chtěl vzít, jen jedno bych vám chtěl vymluvit, a to je nenávist. Se vším na světě je možno se dorozuměti, jenom s nenávistí ne! Člověk, který nenávidí, není spravedlivý. Hlas nenávisti není pravdivý. Nic tak neporušuje lidskou duši, jako nenávist.”

Jeho hlas nebyl vyslyšen, hrůza války se stala realitou. Všichni viděli, co se dělo, jak Hitler a ostatní nacisté mluví. Jak napsal jeden německý novinář:  “Die Dinge werden normalisiert und es folgten die Taten.” (Vše, co se dělo zatím jen ústně, se stalo záhy realitou a bylo následováno skutky.)

Minulý týden proběhla ještě jedna inaugurace – rakouského prezidenta Van der Bellen. Všechna významná zahraniční média, jak to shrnul a analyzoval rakouský deník KURIER, se shodla v tom, že tato inaugurace byla jasnou „Anti-Trump inaugurací“. Cituji dva komentáře v tisku. Americký magazín POLITICO napsal: „Je sice zřejmé, že role prezidenta Van der Bellen (ve srovnání s rolí amerického prezidenta) je jen symbolická. Bývalý šéf strany zelených však dal jasně a nekompromisně najevo svůj vztah k uprchlíkům, podporu EU a přesvědčení, že svoboda volby místa pro život je nosným pilířem evropské stability. Vše, co tento člověk vyzařuje, je obrovským povzbuzením pro všechny pro-evropské politiky v boji proti výzvám populistů.“ A známé a seriózní německé SÜDDEUTSCHE ZEITUNG napsaly: „Van der Bellen měl nádhernou inaugurační řeč, protože vyzněla jako (zdánlivě) bezvýznamná, skromná, lidská a dokonce sebeironizující. Demonstrativně označil sám sebe za uprchlíka, který měl to štěstí být v Rakousku zvolený za prezidenta. Tím vlastně nepřímo oslovil všechny uprchlíky v této zemi.  Evropskou unii označil za mírový projekt a Rakušany  nejenom za oběti holokaustu, ale zároveň také za aktéry holokaustu. (…) Máme velkou naději, že to bude prezident, který nikdy nedopustí, aby se v Rakousku stal premiérem pravicový populista Heinz-Christian Strache.“ (Všechny citáty jsou z deníku KURIER, 29. ledna 2017, strana 7.)

Ačkoliv na téma rostoucího populismu poukazuji již velice dlouho, jednou bych sám sobě vyčítal, že jsem nyní mlčel a své mínění nevyřkl nahlas. Za stavu, v jakém se Evropa i svět na začátku 21. století nachází, chci vidět věci takové, jaké jsou, a zároveň chci hledat svůj vlastní klid a jistotu v sobě samém, umocňováním toho, co říkají a jak konají lidé, ze kterých tato jistota a klid přímo vyzařují. Jsou to pro mne takové osobnosti, jako je papež František nebo německá kancléřka Angela Merkelová. Všem politikům, utíkajícím se k hrozbám včetně použití vojenské moci, slibujícím ráj na zemi, majícím odpovědi na řešení všech situací, avšak zmítaným jako plášť větrem populismu, ať je to v Moskvě Putin, ve Washingtonu Trump, ve Francii Le Penová, v Maďarsku Orbán, v Česku Zeman, na Slovensku Kotleba, v Rakousku Strache atd., vyslovuji své zásadní a rozhodné: NE! 

Peter Žaloudek, Vídeň, 30. 1. 2017