V Knínicích byl postaven po letech „boží hrob“

Před dávnými lety bývalo v Knínicích zvykem postavit každým rokem na Velikonoce v kostele boží hrob. Z dob svého ministrování (zhruba před 60 – 65 léty) v éře pana kanovníka Fr. Čermáka si na to velmi dobře pamatuji. Ale dělo se to i za předchozích farářů P. Vybírala a P. Hodovského.

Hlavní dveře do kostela se uzavřely, takže vnitřek vstupního prostoru vytvořil zdání jakési jeskyně. Dveře byly zevnitř zakryty velkým tmavým závěsem, stěny částečně také, z menších panelů byl u dveří postaven stupínek, pokrytý kobercem, na kterém pak stál boží hrob s tělem Krista. Kolem stávaly hořící svíce, plno květin. Pobožnost se slavila na Velký pátek po uctívání kříže – pan farář se s věřícími shromáždil v zadní části kostela před hrobem k modlitbám a litaniím.

Ke vstupu do kostela se ten den používal původní historický vchod v severní boční straně chrámové lodi, dnes už zazděný.

Ministrantů v té době bývalo hodně, takže nalevo a napravo od pana faráře jich stálo či klečelo při této bohoslužbě několik. Už dlouho před začátkem velkopátečních obřadů drželi dva z nich u hrobu stráž. Na ní se pak dlouho do noci po dvojicích střídali. Dokonce jsme se vždycky domlouvali, že tam vydržíme celou noc. Ale tehdejší kostelník pan Jan Ditrich, jak jsme mu říkali „stréc“, nás vždycky před půlnocí vypravil domů. Pokračovali jsme až na Bílou sobotu dopoledne, kdy se lidé přicházeli k hrobu pomodlit.

Během sobotního odpoledne se to muselo všechno rozebrat, protože o sobotní večerní vigilii se už slavilo Vzkříšení.

Dalo to vždy hodně práce, ale také se vždy našlo dost farníků, kteří při „stavbě“ i rozebrání hrobu ochotně pomohli (stejně jako při stavění betléma o Vánocích). Vzpomínám zejména na pana Lamberta Vrbku, který to řídil a se značným vkusem a rutinou označoval místa, kde co bude stát. K němu a ke strécovi kostelníkovi se přidávali zejména jejich přátelé, co bydleli kostelu poblíž – pan Mikša, Carda, Žaloudek, z mladších Fr. Zounek, Pepík Janke. Výzdobu zařizovaly farnice, nechyběla paní Milena Dvořáčková, Vrbková, Uhlířová, tetka Šrámková, z mladších (dnes devadesátnice) Eliška Laicmanová – Ambrožová, Fanuška Procházková – Kozlíčková, a další. Jmenovitě si po těch letech těžko vzpomínám, ale vzpomínám rád, i s díky a modlitbou.

V nedávné době jsme vícekrát s panem Strakonem uvažovali o obnovení tohoto zvyku. Dřevěný blok božiho hrobu byl odstavený v bočním skladu, byl zastavěný dalšími věcmi, zbytky materiálů z generální opravy kostela atd. Teprve v posledních asi třech letech začal současný kostelník František Čertek postupně sklad vyklízet, takže boží hrob se stal opět přístupným. Loni na začátku svatého týdne jsme ho se zetěm a vnuky rozebrali, očistili, opravili a přenesli do kostela.

Boží hrob jsme po domluvě s panem farářem Ludvíkem Bradáčem umístili před levým bočním oltářem sv. Jana Nepomuckého. Byl zastavěn rostlými květinami, vzrostlejší kusy stály i kolem něho, už na Zelený čtvrtek dobře představoval getsemanskou zahradu.

Na závěr bohoslužby na Velký pátek byl odebrán boční kryt, takže se ukázal samotný hrob s ležící postavou Krista. Lidé opět mohli kdykoliv až do sobotního poledne přijít, postát, pokleknout, modlit se či v usebrání meditovat.