Jean Vanier a komunity Archa

Milí čtenáři, konečně se zpožděním se dostávám k napsání článku o loňském laureátovi Templetonovy ceny. Pomáhá mi k tomu nedávné prožití duchovních rekolekcí ve Lvově na Ukrajině pro asistentky a asistenty komunit Archa (L‘Arche) z Ukrajiny, Litvy, Polska a Chorvatska. Také blížící se Velikonoce a blížící se další termín udělení této významné ceny mě inspirují a popohánějí.

Ale nejprve o tom, jak jsem se k tomu všemu dostal. Psal se rok 1987, žil jsem v litoměřickém semináři trpěném tehdejší politickou garniturou. Zdaleka jsme tehdy netušili, že už dlouho nevydrží. Tehdy se dalo jezdit pouze do zemí jako východní část Německa, tam jsme jezdili poměrně často, do Polska bylo potřeba písemné pozvání. V semináři jsme měli pár dní volna, a tak jsme se s jedním kolegou rozhodli jet do Maďarska, protože jsme tam ještě nebyli. Jeli jsme vlakem do Budapešti, a tam jsme zazvonili na nejbližší církevní instituci, kterou jsme potkali na náměstí, které se jmenovalo Miksáth Kálmán Tér. Stojí tam kolej řádu piaristů, kteří se věnují vzdělání a výchově mládeže. Poprosili jsme o nocleh a dostali jsme jej, a protože jsme večer neměli žádný speciální program, zeptal se nás náš hostitel, jestli se chceme podívat na videokazetu o Arše a Jeanu Vanierovi. Pak jsme ji zhlédli a pamatuji si z ní záběry při bohoslužbě pro lidi s postižením. Když jsme se pak s hostiteli loučili, dali nám na cestu knihu napsanou Jeanem Vanierem Community and Growth, ve které Jean popisuje svoje zkušenosti z komunit, jež sám založil v roce 1964, když ze své úspěšné kariéry námořního důstojníka britského námořnictva odešel, a skrze svoje přátelství s dominikánem P. Thomasem Phillippem vstoupil do ústavu pro mentálně postižené a objevil tam poklad, díky vyslovené i nevyslovené otázce handicapovaných „Budeš mým přítelem? Máš mě rád?“ Jean udělal tento krok ze světa silných, bojujících do světa velmi utlačovaných. Odešel také z univerzitního světa intelektuálně zdatných (byl profesorem na Univerzitě v Torontu) do světa intelektuálně postižených. A přece, právě tam našel život, své nejlepší učitele, navzdory zdání druhých, že právě tam promarní svůj život, který se tak slibně rozvíjel.

Jean pozval ke společnému bydlení dva handicapované muže Raphaela a Phillippa, a tak vznikala v malé francouzské vesničce Trosly-Breuil první komunita L‘Arche (Archa), nazvaná podle biblické Archy Noemovy zachraňující život na zemi při potopě. Komunity se v šedesátých a sedmdesátých letech začaly šířit po světě. Dnes je jich 149 ve 39 zemích světa, každá se snaží uskutečňovat a prožívá Vanierův objev, který je v Bibli a v křesťanství vykreslen velikonočním principem kříže a vzkříšení. Kříž je původně nástrojem odvržení a mučení, pro křesťanský svět se díky Ježíši Kristu stává nástrojem záchrany a vítězství.

V České republice zatím žádná komunita Archy oficiálně ještě neexistuje, ale již v roce 1991 vzniklo první společenství hnutí Víra a světlo, které bylo také silně inspirováno Jeanem Vanierem a jeho myšlenkou. Stalo se tak na poutním místě v Lurdech, kde se o Velikonocích v roce 1971 konala pouť lidí s mentálním postižením. Z akce byl v Lurdech nejprve strach a v pohotovosti byla armáda a policie, ale pak se událost rozvinula v radostnou oslavu Velikonoc a Kristova vzkříšení. Na tuto pouť potřebovali lidé s postižením a jejich rodiče pomoc mladých lidí. Po úspěšné pouti si řekli účastníci, proč by nemohlo takovéto setkávání pokračovat v něčem pravidelném, a tak vzniklo celosvětové hnutí, jež sdružuje rodiče mentálně postižených, je samotné a mladé přátele. A od roku 1991 pracuje v této zemi a zakouší dary, kterými lidé s mentálním postižením obohacují ty, kteří se s nimi dostávají do vztahu. Skrze svoje první kněžské místo v Brně Králově Poli jsem se dostal k působení  mezi tělesně postiženými a díky jejich vedoucímu jsem se dostal také ke vznikající skupině Víra a světlo v Brně, která později dala vznik dalším skupinám, dodnes žijícím myšlenku sdílení obdarování lidí s postižením i bez.

Ve dvou místech ČR existují dvě komunity, které by se rády staly Archami Jeana Vaniera, a snaží se o společné přebývání mentálně postižených a jejich asistentů. Jedna z nich je na zaniklém poutním místě v Železných horách. Kolem svátku sv. Anny pořádá každoročně v červenci pouť pro rodiče s dětmi a všechny ostatní, s bohatým odpoledním programem, občerstvením, grilováním, lukostřelbou, zábavným vystoupením a tvořením, prodejem výrobků komunity apod...

V roce 2015 obdržel sedmaosmdesátiletý Jean Vanier významnou Templetonovu cenu, jež ozdobila rok předtím i českého kněze Tomáše Halíka. Odměna se dává těm, kdo  se zaslouží o přínos na poli „pokroku ve výzkumu a objevech týkajících se duchovních skutečností“. Při obřadu slavnostního předání této ceny zdůraznil Jean Vanier právě transformaci, kterou prochází ten, kdo se dostane do vztahu s lidmi, dříve považované za lidi stižené Božím trestem. To je objev obrovského významu. Se svou slabostí a chudobou dostávám misi, poslání – pomoci růstu lásky mezi lidmi. Jsme všichni zranitelní a často zranění, ale uvnitř ukrýváme láskyhodnou osobu a důstojnost Božího zalíbení a jeho lásky. V konkrétním každodenním životě komunit Archa se ovšem nežije žádná sladká idylka. V projevu při předání ceny v Londýně, řekl mimo jiné Jean Vanier: „Komunita je místem proměny. Komunita je místem náležení, kde může být každý proměněn a nalézt naplnění lidství.“ Nezamlčoval ale také obtížné aspekty společného žití: „Vůbec to není snadné milovat se navzájem, když žijete s lidmi. Víte, pěkně vás to vytáčí a leze na nervy. Nevím jak vy, ale já jsem v komunitě žil 50 let. Je to hrůza! Je to hrůza! Víte, žít společně, a jak to slyším v rodinách, je to všude stejné...“

O Velikonocích často v kostelích zaznívá žalm 119 s odpovědí „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním.“ Kristova smrt, která byla v očích mnohých prohrou a zmarem, se stala vítězstvím vzkříšení. Tato proměna zasáhla celý křesťanský euroamerický svět. Neděle, jenž byla předtím nevýznamným dnem po sobotě, se díky křesťanské víře ve vzkříšení stala dnem Páně, Dies dominica, dnem vycházejícím z velikonoční události. Jean Vanier a jeho komunity jsou viditelným znamením velikonoční radostné zvěsti, že „..co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné 1Kor 1,27.

Radostné prožití letošních Velikonoc, ale také každodenní poznání jejich skutečnosti v proměně zranění, chudoby, slabosti a nevýznamnosti v dějiště Božího působení Vám přeje

Jindřich Kotvrda, farní vikář v Řečkovicích, administrátor v Lipůvce.

Se svolením autora převzato z loňského velikonočního čísla zpravodaje ŘKF Řečkovice