Česko a EU

Rakouské noviny „Kronen Zeitung“ informovaly 20. června o tom, jak bývalý český prezident Václav Klaus ostře vystoupil proti “diktátu Bruselu” za to, že se vměšuje do vnitřních záležitostí České republiky, když komise státu EU odsoudila Polsko, Maďarsko a Česko za to, že se nechtějí podílet na solidaritě jiných evropských zemí při rozdělování a přijímání uprchlíků z Itálie a Řecka.

Pan exprezident se zřejmě cítí povinen i nadále vyjadřovat k záležitostem, u kterých by bylo vhodnější raději diplomaticky pomlčet. Naposledy se trapně nechal pozvat představiteli Hainzem Christianem Strachem a Norbertem Hoferem z krajně pravicové strany FPÖ a promluvil na mítinku této strany, kdy veřejně vyzval rakouské občany k volbě Norberta Hofera za prezidenta. Jemu typicky „humorným“, zároveň však nevkusným způsobem oslovil na tomto mítinku Hofera slovy “vážený pane prezidente”. Podobně nevhodným způsobem se také zachoval tehdy současný český prezident Zeman, když oficiálně pozval na Hrad Norberta Hofera, aby ho podpořil; nepozval však druhého kandidáta Van der Bellen, který se nakonec prezidentem stal.

Celé léta od smrti Václava Havla pozoruji, jak tzv. česká politická elita, předtím Klaus, teď Zeman, často a ostře kritizují EU. Jejich zásluhou se dostala Česká republika do jakési zvláštní, pasivní role členských zemí EU a někdy mi to dokonce připomíná přímo záškodnickou práci přímo uvnitř EU – neustálé kritiky, neschopnost být solidární s nepříjemnými rozhodnutími, neustálá podpora politických názorů zemí V4. Začínám pochybovat o tom, jestli si občané České republiky uvědomují, jak obrovský ekonomický, ale i jiný profit mají z členství v EU: buduje se infrastruktura, komunikace, oprava dálnic, budování rychloželeznic, stanic metra v Praze, kanalizací v mnoha vesnicích celé republiky, hospodářských  budov atd., atd. (Běžný občan to lehce pozná podle toho, že při každém takovém projektu je obrovská cedule informující o tom, že je ten projekt financován ze zdrojů EU) Od doby vstupu do EU mají bývalé země s komunistickým režimem privilegium a spoustu výjimek a úlev. Země jako Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko, Bulharsko, Rumunsko a několik jiných zemí čerpají z EU nepoměrně víc peněz, než tam sami dodávají.

Od samého začátku snah stát se členem EU bylo zřejmé, že EU není jen hospodářským seskupením, ale že je to mnohem víc: společná politická ideologie, uctívání společných, zejména duchovních  hodnot, filozofie, hlavně však maximální úcta k demokracii, toleranci, svobodě  a solidaritě. Češi se všeobecně chovají poslední dobou tak, jako by byl pro ně nadmíru prioritní blahobyt a bohatství, dostat se výdělkem na úroveň západních zemí, moci se svobodně a bezvízově pohybovat po celém území Evropy, hlavně “klasického Západu”, profitovat z pracovních možností v západních zemích. Vše ostatní jako by ani neexistovalo a nezajímalo je. Angela Merkelová před časem řekla, že pokud má být členství v EU chápáno jen jako fungující hospodářství, tak pro ni takové EU nemá smysl.

Klaus se nechal slyšet, jak o tom rakouské noviny píší, že se “Česko diktátu Bruselu nepodřídí a raději iniciuje vystoupení z EU, podobně jako to udělali Britové“.

V Rakousku žiji již 35 let, emigroval jsem sem za komunismu a naučil se zde být vděčný za to, že žiji v otevřené, liberální, demokratické, tolerantní a také solidární zemi. Dovedl bych si představit žít v jakékoliv jiné zemi “klasického Západu”, kde si vážím přesně těchto hodnot.

Pokud si Češi nechají líbit “diktát” takových politiků, jako byl prezident Klaus, či nyní Zeman, tak si myslím, že bude opravdu nejlepší, aby z EU vystoupili. A já přestanu Českou republiku kritizovat a s definitivní platností tam také přestanu jezdit. Když lidem v této zemi (čest výjimkám) nevadí chování a výroky Zemana a jiných politiků, když jim je milejší přátelský vztah k nevyzpytatelnému Rusku, které vede někdejší  člen KGB Putin (panslavismus nacházel v Čechách vždy atraktivitu), nebo k Číně ignorující lidská práva, kam Zeman tak rád jezdí na oficiální státnické návštěvy než k vyspělým demokratickým zemím EU, tak to již není moje země!

Peter Žaloudek, Vídeň, 21. června 2017