Putování na Velehrad

Sv. otec František říká: „Je důležité, abychom ve chvílích odpočinku a odstupu od každodenních starostí mohli obnovit své duchovní i tělesné síly a prohloubit své duchovní putování.“

Co nám přináší pěší pouť:

Vyjití ze stereotypu běžného života.
Odpoutání se od pohodlí domova.
Oproštění od starostí všedních dnů.
Setkání s přáteli a radost ze společného putování.
Radost ze vzájemného sdílení.
Posilu ze společné modlitby a společně prožité mše svaté.
Radost z krásy přírody, kterou právě procházíme.
Přinášení oběti za nemocné a potřebné.
Odřené paty, palce u nohou nebo puchýře.

10.Celkovou únavu, ale o to větší radost z cíle cesty.

Takže, pokud vám to věk a zdraví dovolí, neváhejte a přidejte se k pěším poutníkům na Velehrad i vy! Stojí to za to.

První den jsme se po mši svaté v 15 hodin v Ratíškovicích vydali směr Bzenec. Cesta byla převážně lesem asi 12 km. V Bzenci jsme přespali v místní tělocvičně. Druhý den ráno jsme vyráželi v 8 hodin. Tato část pouti byla trochu náročnější, protože jsme šli zhruba 18 km více mezi poli a vinicemi. Kolem páté hodiny jsme došli do Boršic, kde jsme byli ubytováni na faře. Sem také doputovalo asi 150 poutníků z jiných směrů, ti byli ubytováni v rodinách. Společně jsme se zúčastnili mše svaté. Místní farníci se každoročně starají o příchozí poutníky ať poskytnutím ubytování nebo přípravou občerstvení. Jsou velmi milí a ochotní.

V sobotu ráno jsme vyšli společně ve velkém průvodu na Velehrad. Po cestě se k nám připojila i skupina poutníků putujících od Znojma. Tato 8 km cesta vedla převážně po silnici. O půl 11. jsme doputovali na Velehrad. Naše pouť byla zakončena společnou mší svatou celebrovanou želivským opatem J. J. Šimkem.

Letos nás z Ratíškovic vycházelo celkem 31 poutníků včetně dvou batolat. Z našich dvou farností (ostrovačické i veverskoknínické) se závěrečné mše na Velehradě zúčastnilo 34 farníků (někteří přijeli až na Velehrad pouze na mši). Celkem připutovalo na Velehrad cca 460 pěších poutníků.

Chtěla bych touto cestou poděkovat všem, kteří nám jakýmkoli způsobem tuto pouť umožnili, a zajistili vše potřebné. Také bych chtěla poděkovat našim ministrantům, Štěpánkovi, Matoušovi, Vítkovi a Josífkovi, kteří tuto pouť statečně absolvovali, a nejen to, šli ji skoro celou bosi. Vždyť všechny těžkosti spojené s poutí můžeme přinést jako oběť za naše nemocné a trpící. A tito malí kluci ji přinášeli za Jendovo uzdravení. Mají ho moc rádi, a to nám dospělým dokázali. Vždyť jen opravdová láska se nebojí oběti. Myslím, že je to vhodné k zamyšlení a k povzbuzení pro nás pro všechny.