Letní střípky

Během letošních prázdnin jsme strávili dva týdny dovolené v Chorvatsku na ostrově Korčula. Nejbližší „civilizací“ bylo od našeho přechodného bydliště městečko Blato, ležící ve vnitrozemí ostrova. Starobylé městečko je zemědělským centrem s mlýny na olivový olej a výrobou vína. Je také centrem církevním, samosprávným a kulturním. Farní kostel Všech svatých (Svih Svetih) je postavený z bílých kamenů v tradičním jihoevropském stylu, jeho dnešní podoba je datována do 17. století. Na oltáři je obraz benátského umělce Girolama da Santacrocea Všichni svatí, z roku 1540.  

Tam jsme se v neděli vydali na mši svatou. Z okolí se sjížděla auta domácích obyvatel i zahraničních turistů. Na náměstí před kostelem postávaly skupinky debatujících Chorvatů, kostel byl brzy zaplněn. Většina místních farnic byla oděna do černých šatů, v ruce svírala vějíř, mohutně jím pohybovala, až se v kostele rozproudil slabý vánek. Ten byl pak udržován po celou mši. Muži v bílých košilích a černých kalhotách. Pohled pro nás nezvyklý, připomínalo nám to atmosféru z italských filmů o Sicilii. Do reality nás vrátil průvod ministrantů v bílých komžích zdobených neodmyslitelnou chorvatskou trikolorou a sympatický pan farář. Po krátkém čase se rozptýlily i naše obavy, jak budeme rozumět. Chorvatština je slovanský jazyk a navíc, pokud člověk zná liturgii v češtině, porozumí její chorvatské verzi velmi dobře.

Homilie doplňovala čtení o Boží moudrosti a pan farář ji prokládal vtipnými historkami. Pro nás to byla nejobtížnější část z celé liturgie. Abychom dobře pochopili smysl výkladu, měli jsme uši „našpicované v pozoru“ a snažili se chytat každé slovo. Měli jsme laický pocit, že ta obtížnost pramení z toho, že chorvatština je asi o hodně blíž dávné cyrilometodějské staroslovanštině, než současné dnešní verzi našeho mateřského jazyka. Z kostela jsme přesto vyšli povzbuzeni nejen duchovně, ale také naladěni příjemnou atmosférou a potěšeni milým zážitkem.