Setkání

Asi před měsícem jsem jela tramvají z hlavního nádraží do Starého Lískovce. Posadila jsem se a všimla si staré paní, která seděla naproti přes uličku. Poté přistoupil manželský pár. Nejdřív jsem si jej nevšimla, ale potom jsem uviděla, že je žena těhotná. Zvedla jsem se a pustila ji sednout. Znovu jsem se podívala na starou paní, která se na mě dívala vlídným pohledem a usmála se. Po celou cestu jsme se obě na sebe usmívaly a já přemýšlela, kde a jak asi bydlí, a chtěla se jí na to zeptat. Nikdy jsem tu paní neviděla a asi už ani neuvidím, ale měla jsem pocit, že rozhovor s ní by byl velmi milý. Nakonec jsem se jí ale na nic nezeptala. Vystupovala o zastávku dřív než já, a když odcházela, tak se usmála, pokynula hlavou a příjemným hlasem řekla: „Na shledanou.“ Také jsem se usmála a odpověděla. S myšlenkou na milou paní, kterou jsem právě potkala, a s hřejivým pocitem, který mi předala, jsem se usmívala celou cestu domů.

Druhý příběh se mi stal nedávno. Jela jsem do školy později a měla jsem ještě dost času, než mi začne hodina. Myšlenky jsem měla rozptýlené na spoustu věcí, které jsem ten den musela udělat. Cestou nahoru ke gymnáziu jsem na schodech potkala starou babičku, přidržující se zábradlí. Druhou rukou se opírala o berli a zároveň ještě držela plnou tašku. Šlo se jí těžko. Nikam jsem nespěchala, tak jsem ji nabídla, že jí tašku vezmu. Nejdříve byla proti a říkala, že to není potřeba, že jde pomalu, ale podařilo se mi přesvědčit ji, že já nikam nespěchám a pomůžu jí ráda. Vzala jsem jí tašku z ruky a pokračovala společně s ní jejím tempem nahoru. Taška s nákupem byla opravdu těžká, vlastně jsem nedokázala uvěřit tomu, že ji sama vytáhla až tam. Začaly jsme si povídat. Mluvily jsme o tom, že je škoda, jaké je škaredé počasí, přitom ještě před pár dny krásně svítilo sluníčko. Ptala jsem se, jestli musí takhle těžký nákup nosit nahoru do kopce vždycky sama. Ona se ptala, odkud jsem, a zjistily jsme, že má příbuzné v Říčanech. Taky mi řekla něco málo o svém malém vnukovi. Cesta s ní byla mnohem příjemnější, než kdybych šla sama a přemýšlela, jaké úkoly musím dělat a na jaké testy se učit. I když v půlce cesty tvrdila, že už to zvládne, pomohla jsem jí tašku vynést až nahoru na ulici, kde bydlela. S úsměvem jsme se rozloučily, ona šla domů a já pokračovala do školy. A bylo to tu opět. Ten hřejivý pocit a úsměv na tváři, který bych nemohla odstranit, ani kdybych chtěla.

Co jsem měla těmito příběhy na mysli? Ani jednu paní jsem neznala a nikdy předtím neviděla a obě byly velmi milé a předaly mi ten hřejivý, láskyplný pocit. A co teprve starší lidé, které známe, naši dědečkové a babičky?

Naslouchají a pomáhají nám, starají se o nás a dávají nám lásku i svoji podporu. Nic za to nechtějí, dělají to z lásky, dělají to pro nás. I my bychom se k nim měli chovat obdobně. Ale ne vždy se nám to zcela daří. Někdy se k nim chováme neuctivě, nebo si jich nevšímáme, či se nezajímáme o jejich potřeby. Stačí přece malý úsměv, trocha empatie, projevit zájem, a nezapomínat na slova evangelia: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“