17. listopad a „Korzo Národní“

Letošní 17. listopad jsem se svojí rodinou strávila v Praze. Hlavním dlouho dopředu plánovaným cílem rodinného výletu byla návštěva výstavy impresionistů na Pražském hradě. Cestou na Hrad jsme se dostali na Národní třídu. Tam proudily davy lidí, v odstavených tramvajích byly promítány studentské dokumentární filmy. Před Národním divadlem, kde se večer slavnostně předávaly Ceny paměti národa, bylo možné získat za dobrovolný příspěvek k připínání trikoloru, se kterou se po Praze pohybovalo množství lidí. Dostali jsme také zvláštní vydání Listopadovin, ve kterých byl mimo dobové vzpomínky uveden také program akcí na Národní třídě a Václavském náměstí. Rozhodli jsme se, že se po plánované prohlídce výstavy vrátíme zpět na „Korzo Národní“.

Kvůli výluce tramvají jsme se vydali pěšky, šli jsme po mostě Legií na Malou Stranu a na Hradčany. Po prohlídce, již za tmy, jsme pak sestupovali od Hradu Nerudovou ulicí, kolem kostela sv. Mikuláše, přes Karlův most zpět k Národnímu divadlu. České vlajky, transparenty, dva mladíci v dobových uniformách Veřejné bezpečnosti z roku 1989, vedle nich lidé s trikolorami a plackami Občanského fóra. Rodiče s kočárky s malými dětmi, cizinci, pódia s vystupující živou hudbou, pojízdné vozíky obsluhované dobrovolníky nabízejícími čaj, kávu a drobné občerstvení. Velké informační stojany, na kterých byly popisovány události z roku 1989. Stáli jsme na místě a vybavovali si sled dění před 28 lety. Když jsme se dostali Národní třídou kousek dál, na ulici stály v řadě hořící svíčky a jejich řetěz nás dovedl až na roh Mikulandské ulice, k pietnímu místu, kde již v ten večer hořely stovky svící.

Stáli jsme uprostřed velkého chumlu lidí, v našich hlavách se probouzely další a další vzpomínky. Člověk si najednou uvědomí svoji svobodu, může jednat podle svého přesvědčení, říkat, co si myslí, beze strachu z perzekucí. Umíme ale s tou svobodou dobře nakládat? Nesvádí nás populistické projevy politiků? Izraelité chodili po útěku z Egypta po poušti 40 let. Během těch let ztráceli víru, trpělivost a naději, aby ji pak z dopuštění Hospodina pod vedením Mojžíše znovu nacházeli. A co my? 28 let je docela dlouhá doba, neztrácíme také víru a naději? Víru v Boha, ale i v demokracii, slušnost a zdravý rozum? Jak to český národ volil při posledních parlamentních volbách? Předpokládali bychom něco takového v pohnutých listopadových a prosincových dnech roku 1989? Vzpomíná se ale také na studenty z roku 1939. Na čestnost a odvahu obou generací.

Atmosféra na Národní třídě nás jako pamětníky listopadových událostí zcela pohltila, jedině naše dcera nás vracela na zem svými „přízemními“ dotazy a opakovaným upozorňováním, že je jí zima. Nejdřív se nám ji dařilo přemlouvat, ale když jsme prošli i „Obývák Václava Havla“ u Nové scény Národního divadla, nezbylo než zahájit zpáteční cestu k Vltavě a tramvají se vydat zpět do ubytovny – a do života všedních dnů. Ale ten uhlík v srdci z „Korza Národní“ jsme si odnesli s sebou a doufáme, že nám dlouho vydrží.