Na konci starého a začátku nového roku 2018

Je ještě Evropa křesťanská?

Kam oko v rámci Evropy dohlédne, rok 2017 by se dal až na pár výjimek charakterizovat jako období, ve kterém došlo k výraznému nárůstu pravicově extrémistického populismu. Jednoznačná příčina tohoto jevu se dá shrnout do jediného slova: uprchlíci. Zajímavá je v této souvislosti také rétorika politiků, kteří proti uprchlíkům argumentují: muslimové, ničící křesťanské hodnoty a znásilňující naši kulturu, tradice i děvčata.

Když se v roce 2015 převalila uprchlická vlna přes Balkán, vyšly stovky nadšenců, většinou křesťanů, na maďarsko-rakouské hranice, aby uprchlíkům pomáhali, koordinovali jejich posun přes úřady do uprchlických táborů v Rakousku či dále do Německa, přinášeli jim jídlo, šatstvo a jiné základní životní potřeby. Brzy se tu vžil výraz Willkommenskultur, kultura srdečného přijetí. Lidem traumatizovaným následky války v Sýrii, Iráku či Afganistánu a vystresovaným riskantním útěkem ze své domoviny, dlouhými pochody přes Turecko, Řecko, Makedonii, Balkán, vycházely v Rakousku vstříc stovky lidí, kteří se na ně usmívali, radostně je objímali, poskytovali jim první pomoc a podporu… Mezi těmi, kteří tehdy na rakouských hranicích stáli, byl jak vídeňský kardinál Schönborn spolu s rakouskými kněžími, tak také mnoho prostých křesťanů, především těch mladých. Uplynul nějaký čas a nyní jsme svědky toho, jak se slovo „Willkomenskultur“ nahradilo výrazem „Schimpfwort“, tedy slovem pohrdání, výsměchu a odporu. Důvody, z nichž se daly davy lidí na pochod ze svých zemí do Evropy, se dnes bagatelizují, ignorují, zesměšňují… Najednou se hovoří jen o „ekonomických uprchlících“, „kriminálnících“, o vychytralých mladících s drahými mobily v rukou, kteří namísto toho, aby se chopili zbraně a bojovali za svobodu ve své zemi, zvolili odchod jinam. Tak dnes soudí kdekterý politik, a nemusíme jít k oněm extrémně pravicovým, jako je třeba Marine Le Penová ve Francii či prezident Orbán v Maďarsku, a ještě nedávno i pan Kotleba na Slovensku. Tak a podobně dnes mluví český prezident Zeman, Andrej Babiš, představitelé nové vlády v Rakousku Kurz a Strache, takto dnes, žel, mluví také běžný občan. Ve své protiuprchlické propagandě argumentují především tím, že Evropa je křesťanská a musí si své křesťanství hájit…

Zeptal se někdo těchto politiků, co znamená křesťanství pro ně osobně? Kolikrát za rok přijdou kostela, a co z toho, co tam slyší, použijí ve svém každodenním, běžném životě?

V Rakousku se neustále setkávám s věřícími, kteří v okrsku svých farností organizují pomoc: hledají pro uprchlíky ubytování, chodí s nimi na úřady, učí je němčinu, pomáhají jim najít práci. Když s těmito dobrými lidmi mluvím anebo o nich něco zaslechnu v rádiu, vždy mne fascinuje jejich téměř misionářské nasazení a zápal: nezištně ve svém volném čase pomáhají těmto novodobým bezdomovcům, a přitom čelí rostoucímu společenskému přesvědčení, že uprchlíci sem nepatří a že se mají vrátit tam, odkud přišli. Začínám se cítit hloupě, trapně, už nemohu ani slyšet tu neustálou argumentaci všech těch pravicových populistů o tom, že „je potřeba zachránit kulturu a náboženství Abendlandu“. Přitom se tito „zachránci“ křesťanské kultury vysmívají jak vedení rakouské církve, tak také rakouskému prezidentovi Van der Bellenovi či německé kancléřce Merkelové, ba dokonce i samotnému papeži Františkovi. Vše, co je ve mně živé, se proti těmto zachráncům Evropy bouří a nahlas říkám: DOST JIŽ! Jestli vám jde opravdu o ty křesťanské hodnoty, jak o nich neustále mluvíte, tak je začněte konečně žít! Teď už totiž nejde o záchranu „Abendlandu“ ale o záchranu křesťanství v Abendlandu! Anebo se opravdu máme stydět za ty, kteří na základě svého křesťanského přesvědčení nezištně pomáhají jiným a obětují jim dle svého přesvědčení všechen čas, peníze i své pohodlí?

Kam jsme to, Pane Bože, na konci roku 2017 došli?!

Peter Žaloudek, Vídeň, 2017/2018